Každé náměstí v centru Prahy píše už po staletí svůj osobitý příběh protkaný mnoha všedními i mimořádnými událostmi.

Ať už to je Václavské, Staroměstské, Karlovo či třeba Jungmannovo náměstí, které se rozprostírá nedaleko od Můstku a Národní třídy.

Volný prostor nepravidelného tvaru zde existoval již ve středověku, kdy se mu říkalo Na Pískách. V druhé polovině 14. století zde karmelitáni vybudovali část kláštera a kostel Panny Marie Sněžné. Tato přes třicet metrů vysoká stavba, která dnes sousedí s Františkánskou zahradou, je pouze zlomkem původně zamýšleného korunovačního chrámu, který měl svými rozměry a slávou zastínit i svatovítskou katedrálu na Pražském hradě.

K realizaci projektu v původním rozsahu však především kvůli husitským válkám nedošlo.

Plácku se v době Karla IV. říkalo náměstí P. Marie Sněžné. Některé dobové dokumenty používají také označení „plac proti Matce Boží“.

V husitských dobách kázal v chrámu Jan Želivský a 30. července 1419 odtud vyrazil rozlícený dav k nedaleké Novoměstské radnici. Zde byli někteří konšelé vyhozeni z oken a následně ubiti. Tato událost vstoupila do dějin jako první pražská defenestrace.

Kostel Panny Marie Sněžné po skončení husitských válek zpustl.

O jeho opravu a tím i záchranu se postaral na začátku 17. století řád františkánů. Po nich se v 19. století říkalo náměstí U Františkánů či Františkánský plácek.

Socha obroditele

Dnešní název dostalo náměstí v roce 1878, kdy sem byla umístěna socha Josefa Jungmanna. Ten v přilehlé Jungmannově ulici (tehdy se jmenovala Široká) vlastnil dům, ve kterém také až do své smrti v roce 1847 žil.

Jelikož v polovině 19. století bylo náměstí rušnou křižovatkou, pomník národního obroditele byl situován uprostřed. V křesle sedící Josef Jungmann v nadživotní velikosti byl vytvořen podle modelu Václava Levého a ve spolupráci se sochaři Antonínem Barvítkem a Ludvíkem Šimkem.

Proti pomníku je budova bývalé pojišťovny Riunione Adriatika (čp. 36/II). Tuto zvláštní, poněkud pochmurnou architekturu vytvořil v roce 1922 architekt Pavel Janák. Plastiky na domě jsou dílem Jana Štursy, Otto Guttfreunda, Bohumila Kafky a Karla Dvořáka.

Velký zásah do podoby náměstí, naštěstí jen dočasný, znamenala výstavba linky B pražského metra v první polovině osmdesátých let.

Kvůli budování stanice Můstek zde vznikla hluboká jáma. Při výstavbě podzemky musela socha Josefa Jungmanna na pár let ustoupit mírně stranou. V konečném důsledku však přinesl stavební ruch náměstí větší klid, v roce 1985 na něm byla zřízena pěší zóna. V současnosti zde sice jezdí auta z Národní a Jungmannovy ulice, ale chodci mají oproti minulosti více prostoru.

Trable s reklamou

V posledních letech vizuální dojem z náměstí do značné míry ovlivnila velkoplošná reklama. Když byla opravována socha uprostřed náměstí, buditele obklopila plachta a z reklamy byl celý projekt spolufinancován.

Poslední dva roky zde celou fasádu secesního nárožního domu zakrývala reklamní plachta, která se však stala symbolem nepovolené reklamy. Byla zavěšená na konstrukci, která měla vyhlížet jako lešení nezbytné při stavební činnosti. Žádná stavební aktivita zde však neprobíhala a lešení by pro dělníky bylo velmi nebezpečné.

Zbytečné a nelegálně umístěné lešení i s reklamou z Jungmannova náměstí nakonec zmizelo letos v srpnu. „Městské části se vyplatilo, že důsledně trvala na dodržová­

ní litery stavebního zákona. Stejně nekompromisně hodláme postupovat proti dalším nepovoleným reklamám, například na Národní třídě a dalších místech Prahy 1,“ slíbil starosta první pražské městské části Oldřich Lomecký. Nutno podotknout, že velkoplošná reklama by ale z budovy jen tak nezmizela, nebýt zároveň velkého tlaku ze strany občanských sdružení a médií.

I když v současnosti proudí přes náměstí davy spěchajících lidí, je dobré se někdy na chvíli zastavit a kochat se krásou okolních domů.

JAN PUCI