Vydávám se do expozice v severozápadní části zahrady za tygry ussurijskými neboli sibiřskými.
Ranní prohlídka
Je deset hodin dopoledne, chovatel šelem Zdeněk Severin má za sebou jednu z jeho obvyklých ranních prohlídek rajónu a kompletní úklid expozic. Tygry už pustil do výběhu a připravuje jim denní příděl potravy.
„Přivezli mi maso pro celý rajón nejen pro tygry, ale taky pro levharty mandžuské, vlka eurasijského, hyeny čabrakové a geparda," sděluje mi Severin při okrajování a porcování masa.
Dozvídám se od něj, že potravu připravují zvířatům zoologové podle zkušenostmi ověřených dávek a aktuální situace. Samotní chovatelé už jim maso jen naporcují. I proto to v přípravně působí spíš jako v masokombinátu nebo v řeznictví než v pavilonu tygrů v zoologické zahradě.
Hovězí maso a křepelky
close
zoom_in
Dnes se šelmy mohou těšit na porci výhradně hovězího masa, jako dezert (či předkrm?) dostanou i takzvanou biologii. „To jsou čerstvě zabití hlodavci, slepice, králíci a podobně. Dneska nám přivezli křepelky," ukazuje Severin na hromadu opeřených nevelkých ptáků. Na těch si však pochutnají zejména malé šelmy, tygři by se křepelkami příliš nezasytili, dostanou jen pár kusů na chuť i podporu trávení.
„Jsou to spíš masožravci," směje se chovatel, právě jim připravuje hovězí nohu. „Dostávají velmi kvalitní maso. Dáváme jim také vepřové, i když v menší míře, protože je tučnější," podotýká.
Naporcované kusy masa hází do bedny, nechá je asi tři hodiny v pokojové teplotě, teprve potom se tygři dočkají přídělu potravy. Tu dostávají jednou až dvakrát denně, hlady ale rozhodně nestrádají. „Samec dostává deset až dvanáct kilo masa, samice, která je podstatně menší, kolem pěti kil," říká Severin.
Dávka jídla je pochopitelně upravována také s ohledem na výdej energie, který je nižší než u stejného druhu, jenž žije v přírodě. „Tady dostanou jídlo naservírované, zatímco v přírodě by museli vydat obrovské množství energie, aby potravu získali," dostává se mi vysvětlení a já musím dát chovateli za pravdu. Když se jdeme na oba zdejší ussurijské obyvatele podívat, buď si zrovna „dávají dvacet", nebo se nenáročně pomalu procházejí.
Pohled za sklem
Za sklem expozice je na velké kočičky hezký pohled, při představě kontaktu s nimi mi jde ale mráz po zádech. Zajímá mě, jestli se i chovatel svých svěřenců bojí?
close
zoom_in
„Nemám strach, protože jsou od nás velmi dobře oddělení, do osobního styku s nimi nepřijdeme. Je ale fakt, že si sami musíme dávat pozor na to, abychom kontrolovali a zavírali výběhy a nenastala nějaká nepředvídatelná situace," přiznává chovatel Zdeněk Severin.
I tyto smrtelně nebezpečné chvilky bohužel výjimečně nastanou. V pražské Troje naštěstí k incidentu chovatele a šelmy za poslední půl století prý nedošlo.
„Xerone, pojď sem, přece se nebudeš celý den válet," vyzývá k aktivitě zdejšího samce Severin. Tygrovo odpočívání je ale docela opodstatněné, je mu šestnáct let, což v přepočtu na lidský věk znamená něco mezi sedmdesáti a osmdesáti lety.
Mláďat se asi nedočkáme
Napadá mě, při pohledu na samce se samicí v jednom výběhu, jestli se v tygří expozici nebudou návštěvníci v budoucnu těšit z pohledu na ussurijské mládě? „Už nějakou dobu doufáme, že by se to mohlo podařit. Jelikož jsou ale oba starší, naděje jsou malé," podotýká Severin.
Za zhlédnutí ale i tak tygři ussurijští stojí, třeba jen proto, že jsou vůbec největší kočkovitou šelmou. Patří navíc mezi kriticky ohrožené živočichy. Ačkoli dříve obývali téměř celou Sibiř, podle odhadů jich v současnosti žije ve volné přírodě jen kolem 350.
První byla zřejmě Máša
Divocí tygři ussurijští pocházejí z naprosto odlišných klimatických podmínek, než panují u nás, zajímá mě tedy, jak zdejším podmínkám přivykli? „Jsou to velmi dobře přizpůsobivá zvířata, navíc ti pražští se narodili v zoologických zahradách mírného pásma, a tak nic jiného neznají," říká Severin.
Důkazem může být fakt, že pražská zoo chová tygry ussurijské od 40. let 20. století. Vůbec prvním byl pravděpodobně samec Franz, který sem přišel během druhé světové války. Skutečně doloženým jedincem druhu tygra ussurijského je samice Máša, která zde žila od roku 1953, dva roky poté k ní přibyl ještě pár Amur a Ťapka.
