Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Třiadevadesátiletá Vlastimila: Na cvičení v Lánech mi Masaryk podal ruku

Ďáblice - Když se před třiadevadesáti lety narodila, vůbec netušila, jak její začátky na tomto světě budou složité. Vlastimilu Vancovou, která s rodiči a o dva roky starší sestrou bydlela v dolní Krči, stíhala jedna těžká choroba za druhou.

6.12.2014
SDÍLEJ:

Pamětnice Vlastimila Vancová prožila celý život v Praze, dokonce kousek od místa, kde byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Foto: Deník/Veronika Cézová

„Zápal plic, zánět ledvin… Začala jsem proto mluvit a chodit až ve třech letech. A proč to vůbec říkám? Maminka se mnou měla velké starosti. A všechnu tu péči jsem si uvědomila, až když jsem sama měla děti. Teprve pak jsem věděla, jak těžké to pro ni tenkrát muselo být," vrací se zpátky v čase Vlastimila.

Doktor se prošel. Z Pankráce do Krče

V dolní Krči žádný doktor nebyl. Proto k nim domů přijížděl jeden až ze Spálené. „Elektrika jezdila ale jen na Pankrác. A odtamtud k nám chodil pěšky. To byl opravdu doktor na svém místě."

Přestože ji jako dítě sužovaly všechny možné nemoci, sama říká, že jinak měla krásné dětství. Otec byl velký sportovec, a tak vedl k pohybu i své dcery.

Protože měl sedavé zaměstnání a pracoval jako typograf, volný čas trávil v Dělnické tělovýchovné jednotě.

Obecnou školu vychodila Vlastimila na Pankráci. A dodneška ráda vzpomíná na jednoho z učitelů, který se jmenoval Křemen.

„Byl to elegantní štíhlý vysoký muž, zdál se na první pohled odměřený, ale dnes vím, že to byl velmi laskavý člověk. Nikdo si mu nedovolil odmlouvat, měl náš respekt," vzpomíná Vlastimila, pilná studentka se samými jedničkami.

I to ji předurčilo k tomu, aby následovala svou sestru na Reformní reálné gymnázium na Smíchově.

Vaše sestra by toto jistě vypočítala!

„Tam už to bylo ale horší. Přibyly jazyky francouzština a němčina. Ale hlavně vůbec mi nešla matematika. Navíc jsem měla tu smůlu, že naopak moje sestra v ní vynikala. A já tak stále slýchala: Ale vaše sestra by toto vypočítala!"

Na gymnáziu se trápila dlouho. Nakonec se s rodiči domluvila, že dokončí kvartu a přestoupí na německou rodinnou školu, aby se naučila perfektně německy.

„Dopadlo to ale špatně. Němčinu jsem moc dobrou neměla, a tak když mi dali noviny, abych něco přeložila, byla to hrůza. Oznámili mi, že bych nerozuměla. A na školu mě nevzali."

Její otec ale velmi lpěl na tom, aby se po gymnáziu dostala na kvalitní školu. Už bylo pomalu září, Vlastimile táhlo na čtrnáct let a chtěla otci dokázat, že si školu zvládne sehnat.

„Vzpomněla jsem si na jednoho pána z volejbalu, který měl amputovanou nohu a který byl na pražské radnici na vysoké funkci. Vydala jsem se za ním a řekla jsem mu, že nechci otce zarmoutit, že si moc přál, abych šla na nějakou školu. A on na to, ať jdu druhý den do Podskalské, že je tam Odborná škola pro ženská povolání, které se říkalo punčochárna."

Ředitel Vlastimilu vyslechl. A nabídl jí, že pokud nemá majetek a není schopná platit vysoké školné, může si dojít na berní úřad, kde dostane potvrzení a bez školného může začít studovat.

„Všechno jsem si oběhala, ale otec tuto zprávu stejně zle přijal. Dlouho se se mnou nebavil. Přesto jsem na školu nastoupila a strávila tam hezké čtyři roky. První rok se učilo šití prádla, druhý šití šatů, třetí rok byl věnován návrhům šatů a kabátů a poslední rok patřil doplňkům."

Co dál po škole? Vlastimila hrála na klavír a pohrávala si s myšlenkou na konzervatoř. Její otec ale zjistil, že právě z konzervatoře je spousta nezaměstnaných.

Vdala se, aby nemusela do Reichu

„Pak přicházela v úvahu ještě škola v Brně. Chtěla jsem jít na učitelský ústav pro učitelky na odborných školách. Jenže v té době už jsem měla vážnou známost, bylo mi osmnáct, v červnu jsem vyšla punčochárnu a v září už se vdávala."

Za normálních okolností by se do svatby tak nehrnula. Její nápadník jí však říkal, aby se vzali, aby nešla do Reichu. „Nebýt svatby, musela bych tam. Byla jsem totiž ten „slavný" jednadvacátý ročník… A tak jsem se vdala, a tím ukončila své dětství."

Praprababička. Díky osmadvacetileté vnučce Renatě, která letos promovala na Vysoké škole ekonomické, bude v lednu třiadevadesátiletá Vlastimila praprababičkou.Plnoletost byla dříve až v jednadvaceti letech, a tak za ní musel otec na úřadě ještě podepsat papíry, a tím ji zplnoletnit.

Do Reichu nešla, ale se šťastným dětstvím jí skončila i krásná bezstarostná léta.

„Všechna hrůza začala už během mobilizace. Taťku, který byl poměrně mladý, jsme vyprovázeli, neboť musel narukovat. A nám bylo jasné, že už na světě nebude tak příjemně."

Když Němci přijeli obsadit Prahu, Vlastimila musela jít s ostatními ze školy. Stáli v oblouku u Karlova náměstí u Vodičkovy ulice. Padal sníh a do toho přijížděli směrem k Václavskému náměstí Němci na sajdkárách.

„Ze začátku se ozývalo všelicos, pak už jsme ale radši byli zticha. A jen jsme brečeli. Automaty v Lucerně či v Koruně, kam jsme chodili na dobroty, byly rázem prázdné. Rozběhli se tu jak kobylky. Dorty, obložené chlebíčky, to pro ně bylo… A stačil jeden den a všechno zmizelo."

Rázem bylo nejen po kultuře, ale i po vzdělání. Byla zavřená divadla, její sestra se zrovna zabydlovala na univerzitě na pojistné matematice.

Z pohřbu Opletala se vrátila v pořádku

„A to ještě šla na pohřeb Opletala! Byli jsme proto rádi, když přišla domů v pořádku. Už tehdy jsme věděli, že je to mazec."

V roce 1941 se Vlastimile narodila první dcera, druhá následovala v lednu 1945. Její muž byl o jedenáct let starší, a tak nebylo na co čekat. Přestože měla zdravovědu už na gymnáziu, první porod ji zaskočil.

„Zrovna jsem šla z nákupu, maso v tašce a muž jel do práce. Praskla mi voda, a tak jsem rychle i s tím masem jela na Štvanici, kde mi řekli, že už tam musím zůstat. Naložili mě do vany a mě nenapadlo nic jiného, než se namydlit," směje se Vlastimila při vzpomínce na svou nevědomost. Když po chvíli přišla sestra, jen spráskla ruce a napustila jí novou vodu.

Na dobu heydrichiády Vlastimila vzpomíná nerada. „Dotýkala se nás, protože jsme bydleli dole v Holešovicích. Po atentátu tam Němci všude lítali, my jsme s kočárky radši ani nechodili ven. Šátrat k nám naštěstí nepřišli, zato Libeň nebo Kobylisy prošmejdili důkladně."

Lepší to nebylo ani v době náletů. Co se Vlastimila naběhala s dvěma malými dětmi do sklepa!

Už nemám sílu jít do sklepa

„Ale jednou se stalo, že byl nálet, já se posadila k nosné stěně, děti kolem sebe… A řekla jsem si, ať mě to klidně zabije, protože já už nemám vůbec sílu…"

To nejhorší jí ale teprve čekalo. Letec pustil pumu na holešovickou elektrárnu.

„A když jsem otevřela okno, viděla jsem nákladní automobil plný mrtvol, který odváželi z elektrárny. To byl pohled, na který nikdy nezapomenu."

Válka, to nebyla jen heydrichiáda, to nebyly jen nálety, ale i nedostatek jídla.

„Jelikož jsme ze třetího kolene Pražáci a nikoho jsme neměli venku, všechny potraviny jsme měli jen na lístky. Ze začátku jsme měli margarín, rýži, pak už byly jen kroupy. A mléko bylo tak odstředěné, že jsme tomu říkali modrý závoj."

Její manžel, který pracoval na Invalidovně v Úřadu pro válečné poškozence, si ke svačině nosil jen chleba s umělým medem. „Byl z řepky, zkrystalizovaný, ve velikosti kostek margarínu. Krájel se a mazal se na chleba místo másla."

S úsměvem naopak Vlastimila vzpomíná na první Vánoce bez rodičů. „Upekla jsem vánočku, dala jsem si záležet. Muž přišel domů a byl nadšený, jak to doma voní. Jenže vánočka byla z ječné mouky a ta tvar neudržela. Ale mělo to svou atmosféru."

Velká fronta na kilového kapra

I vánoční kapr byl na lístky. Každá rodina měla nárok na kilového. Vlastimila si vystála v pětadvacetistupňovém mrazu frontu, ale věděla, že to na štědrovečerní tabuli bude málo.

„Tak jsem šla k řezníkovi, kterými mi poradil, ať si osmažím ještě hovězí jako řízek."

Na první Vánoce nikdy nezapomene i proto, že je promarodila. Čekání v mrazu jí vykoledovalo angínu.

Konec války nestrávila v Holešovicích, ale u rodičů v Podolí, kam se přestěhovala kvůli věčnému bombardování holešovických továren.

Po válce vstoupila do strany. „A na rovinu říkám, že se za to, že jsem byla v partaji, nestydím. Otec byl sociální demokrat, třeba Sokol byl pro nás skoro nepřátelský! My jsme měli zkrátka Dělnickou tělovýchovnou jednotu. Díky ní jsem byla dokonce jako žačka na cvičení v Lánech a prezident Masaryk mi podal ruku! Byla jsem na to hrozně hrdá. To byl pro nás zkrátka tatíček Masaryk." Podle Vlastimily byl program partaje pro mnoho mladých velmi slibný. „A mně osobně bylo nejsympatičtější, že když jsem potřebovala práci, hned jsem ji dostala."

Vychovávala dvě malé děti a zároveň nastoupila v roce 1950 do holešovické továrny, kde se vyráběly palubní přístroje. Pracovala tam čtvrt století. Ze zásobování se dostala do účtárny, kde se nakonec vypracovala na vedoucí výrobní účtárny.

Rozchod se stranou

Se stranou se rozešla ještě před rokem 1968. Důvod? „Pořád mi chtěli dávat nějaké funkce, ale já nechtěla. Byla jsem upnutá hlavně na dcery, s nimi jsem chtěla trávit veškerý volný čas. Nechtěla jsem vysedávat na schůzích, konferencích… Jen ROH jsem se zúčastňovala, ale i tam jsem se jim většinou vymluvila. Kompromisem tedy bylo, že jsem jim aspoň pomáhala s nástěnkou," uzavírá se smíchem Vlastimila.

Autor: Veronika Cézová

6.12.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Celkem na úseku dálnice D6 bouralo 42 aut.
AKTUALIZOVÁNO
41

Nehody více než čtyřiceti vozidel zablokovaly dálnici D6 u Prahy

Deskové hry si můžete v Tyršově domě zahrát až do neděle.
15

Největší festival deskových her zavítal do Tyršova domu. Koná se už po sedmnácté

Kellnerova nadace odmítá Babišova slova, že nejde o charitu

Rodinná nadace nejbohatšího Čecha Petra Kellnera a jeho manželky Renáty se ohradila proti slovům dalšího miliardáře a šéfa hnutí ANO Andreje Babiše v časopisu Forbes, že Kellner si udělal školu, ze které pro sebe čerpá dobré absolventy. Babiš magazínu řekl, že takovou činnost nepokládá za charitu.

Superdebata Deníku: ptejte se Babiše a dalších lídrů

Pokud chcete ještě něco vědět před volbami od kandidujících stran, máte šanci se zeptat právě teď. Deník ji vašim jménem položí už ve čtvrtek 19. října, tedy den před parlamentními volbami, desítce lídrů politických stran při závěrečné předvolební debatě v sídle listu.

Startuje soutěž Chance být hvězdou. Točte a posílejte videa

Parádičky, skvostné góly. Bláznivý maskot, hluční fanoušci (a sličné fanynky). To všechno přináší fotbal. A právě dnes startuje soutěž, jež určí, kde najdete ty nejzajímavější borce.

Nový šéfdirigent České filharmonie Byčkov má smlouvu na pět let

Ředitel České filharmonie (ČF) David Mareček dnes v pražském Rudolfinu za přítomnosti ministra kultury Daniela Hermana (KDU-ČSL) podepsal pětiletou smlouvu s novým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem. Čtyřiašedesátiletý Američan ruského původu filharmonii povede po zesnulém Jiřím Bělohlávkovi. Semjon Byčkov byl jmenován šéfdirigentem a hudebním ředitelem České filharmonie od sezony 2018/2019. Orchestru se současně ujmou dva hlavní hostující dirigenti Jakub Hrůša a Tomáš Netopil.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení