Záhřeb, Bělehrad, Dubrovník, Černá Hora… Julie se s rodiči a o rok starším bratrem co chvíli stěhovala. Její tatínek byl velmi žádaný. Jen co dokončil jeden projekt, už ho chtěli na jiném, na druhém konci země. „Tatínek měl v Jugoslávii tak dobré jméno, že ho pozval na oběd dokonce samotný prezident Tito," říká s hrdostí v hlase Julie.

V Jugoslávii vystudovala Julie čtyřletou obchodní akademii a naučila se mimo jiné francouzštinu a němčinu, bratr se stal elektroinženýrem.

close Jako patnáctileté děvče přijela Julie do Jičína za svými prarodiči. Ve městě byl ten den ples, ale Julie měla jen obyčejné černé šaty. „Proto jsem si je sama dozdobila. Vzala jsem háček a bavlnku a z řetízku jsem udělala notový klíč a noty.“ zoom_in

Nikdy nelitovala, že tak často střídala jeden domov za druhým. „I když jsme žili na území srbském, chorvatském, slovinském, bosenském… všude kolem nás byla zároveň i čeština. Všude, kde jsme žili, jsme měli kolem sebe českou buňku. I doma jsme mluvili česky. Ještě za války jsme dokonce měli krásný československý ples v krojích."

Každé prázdniny v Čechách

Nezanevřela ale ani na rodnou hroudu. Do Čech se s bratrem vracela každé prázdniny. „Celé dva měsíce jsme byli u prarodičů, na návštěvy jsme ale jezdili i k tatínkovým příbuzným do Prahy."

„A tam jsem jako jedna z mála pamětníků zažila něco neuvěřitelného. Představte si, že v Dubrovníku jeden den padal sníh!" vzpomíná s rozzářenýma očima Julie.Julie s rodiči bydlela na horách, ale velkou část dětství strávila i u moře v Dubrovníku.

Bez vody, bez světla

V Jugoslávii prožila ale i krušné chvíle. „Za války jsme si užili bombardování… Byli jsme bez vody, bez světla… To byly hrozné okamžiky."

Lehký pro ni nebyl ale ani návrat do Prahy. „Přestože byl tatínek uznávaný inženýr, nikdo na to v Praze nebral ohledy. Museli jsme proto dlouho čekat na propuštění z jugoslávského občanství. Když jsem to dokonce šla na úřad urgovat, byli na mě vyloženě sprostí: „Co si myslíte? Nejste tady jenom vy!" Tak jsem sklapla. A čekala…".

close Ani špetku ze své elegance neztratila Julie po téměř osmdesáti letech zoom_in

S manželem se pak v metropoli usídlila natrvalo. První byt získali u kina Kotva u Obecního domu. „Pracháči, u kterých jsme bydleli, si nenechali udělat v bytě příčku, a tak jsme bydleli ve čtyřicetimetrové místnosti. To byl úplný sál!" S dalšími nájemníky pak měli ještě společnou koupelnu a toalety.

Jazyky jí otevřely cestu do ciziny„Naše štěstí v tom krásném bytě ale netrvalo dlouho. Majitele vystěhovali mimo Prahu a dostali to hrozní lidé, a tak jsme se i my záhy odstěhovali."

Julie získala díky znalosti mnoha jazyků práci v Technoexportu na Václavském náměstí. Uzavírala kontrakty, dohlížela, aby všechno klapalo, jezdila služebně do ciziny. Jako administrativní pracovnice nejčastěji vyjížděla do NDR a Maďarska.

Cestování milovala. Ale ještě raději se vždy vracela zpátky domů. „I když jsme s rodiči bydleli v zahraničí, stále jsme se cítili být Češi a ne Jugoslávci. Proto jsme s bratrem tak rádi trávili prázdniny u dědy a babičky v Čechách, proto považuji prázdniny v Čechách za nejkrásnější období mého života…".