Je sem zcela volný přístup, ale už samotný vchod do krytých prostor napovídá, pro jaký typ lidí se podzemní prostory staly útočištěm. Na zemi se válí prázdné dřevěné bedny od dýmovnic. Opodál jich je dokonce několik použitých naházených na hromádce a vedle nich jsou popálené fotky vojáků v uniformách. V bunkrech je obrovský nepořádek, všude se válejí pneumatiky a kusy oblečení. Zdi jsou často ohořelé.

Zlomená, přibližně půl metru silná vrata vyplněná pískovcem působí majestátním dojmem. Vchod osvětluje denní světlo, ale cestou dál je již nutné si cestu osvětlovat baterkou. Redaktoři Pražského deníku se uvnitř ztratili a byli chvíli dezorientovaní. Ani se nelze divit, útroby připomínají bludiště. Návštěvníkovi se vkrádá na mysl otázka, co na něj čeká za rohem, a ptá se sám sebe, kdo na něj asi tak „vybafne“.

Jsou to ale naštěstí jen popálené matrace, prázdné igelitové tašky nebo třeba zežloutlé, deset let staré noviny. Ve vybrakovaných sprchách a záchodech zbyly jen díry ve zdi a obrovský zničený kotel vypadá, že se každou chvíli svalí k zemi. V určitých místech je baterka životně důležitým pomocníkem, při jejím zhasnutí si každý uvědomí, co to je absolutní tma, při které nevidí ani špičku vlastního nosu. Navíc je nutné bedlivě sledovat podlahu, protože každou chvíli na návštěvníka číhají různě hluboké díry.