Bylo to v roce 1988. Bydleli jsme tehdy s manželkou v Jaroměři u jejích rodičů, protože sehnat byt v Praze nebylo snadné. Štěstí z narozeného miminka překazil povolávací rozkaz. 

Na Okresní vojenské správě v Náchodě však čekalo v rámci možností milé překvapení. „Hele, tím, že jsi čerstvý otec, máš možnost jít na náhradní vojenskou službu. Chtěl bys?" ptal se náčelník.

Nebylo moc o čem přemýšlet. Buď jsem mohl jít na dva roky na vojnu, nebo 19 měsíců pracovat někde, kam mě přidělí a v armádě pak odsloužit jen zbylých pět měsíců. Jednoznačně jsem zvolil devatenáct měsíců civilu s tím, že pak to nějak dopadne.

„Tak se budeš hlásit v Plynostavu Pardubice," zněl jasný rozkaz, který mi pak přišel i s datem a hodinou písemně. Zajásal jsem. Z Jaroměře to do Pardubic není taková dálka a i když dojíždění denně trochu času spolkne, přece jen budu doma.

Když jsem se v centrále Plynostavu v Pardubicích ohlásil, nějaký šéf si prohlížel mé papíry a pak rozhodl: „Závod 10, Rosice u Brna". Spadla mi čelist. Tak to asi na denní dojíždění z domova nebude…

Tu trubku neunesu

O den později jsem vyrazil do Rosic u Brna. Našel jsem místní pobočku firmy a další šéf při pohledu do mých papírů rozhodl: „Ty běž do Hrušek." Cože? Kam? To je nějak moravsky jdi do prdele? Vysvětlení přišlo záhy. Chlapík přistoupil k nástěnné mapě republiky v kanceláři a zapíchl prst kousek vedle Břeclavi. „Hrušky, chápeš?"

Inu, vydal jsem se na další cestu. Na místo určení jsem dorazil někdy kolem poledne. Najít ubytovnu nebylo snadné, protože neležela přímo ve vesnici, ale nedaleko od ní vedle kompresní stanice. Nikdo tam v tu dobu samozřejmě nebyl, protože všichni byli „na trase", tedy v práci.

Což obnášelo postavit zhruba 20 kilometrů plynového potrubí o průměru 300 mm mezi Břeclaví a Hodonínem.

Když jsem kouřil asi třetí cigaretu, přijel tahač s oplenem plně naloženým trubkami. Kousek za rohem zastavil autojeřáb. A přijelo Aro, tedy takový tehdejší teréňák rumunské provenience. Z něj vylezl chlapík, který se tvářil jako mistr. Byl to mistr.

Nejdříve zjistil kdo jsem, co jsem a proč tam jsem, načež se zaradoval. „To je dobře, že jsi tady, hned si vezmi montérky a pojedeš složit ty trubky." „No ty budeš pěknej dáreček, hmm, kluk z Prahy," podotkl na mou poznámku, že ocelovou trubku téhle velikosti a ještě obalenou asfaltem fakt neunesu. „Tamhle je jeřáb, pojedeš s nima a jenom zahákneš háčky."

Dopadlo to dobře. Trubky se podařilo složit, stejně jako ještě mnohokrát, a během dalšího roku bylo co dělat. Mám na tu dobu života na montážích krásné vzpomínky. Hrušky, Tvrdonice, Lužice, Moravská Nová Ves. To jsou místa, která jsme poznávali při návštěvách místních hospod, kam jsme jezdili na obědy a večer i na pivo a ta mi navždy zůstanou v srdci. Stejně jako místní, povětšinou dobří lidé.

Takže když jsem včera večer viděl záběry z té katastrofy, dost to se mnou hnulo. Myslím, že se půjdu podívat, jak bych mohl pomoci. Určitě zatím alespoň přispěji na nějakou sbírku.