Během dvoutýdenního domácího vězení mám nárok na dva testy. První mi hygiena přislíbila na pátek 19. června a druhý na poslední den karantény 29. června. Jelikož nevlastním auto, nemám se k odběru jak dopravit. Cestování městskou hromadnou dopravou popírá smysl a pěšky bych se musel vypravit v hodinu, kdy v ulicích nikoho nepotkám. Byla mi tedy nabídnuta odběrová sanitka.

Vyčkával jsem ji netrpělivě v pátek. Nejde jen o mě. Začátkem minulého týdne jsem se setkal s řadou lidí, kteří by rádi věděli, zda se „hrůznou nemocí“ ode mě nenakazili. S partnerkou jsem se od úterý neviděl, je raději u rodičů. Spolubydlící nešel kvůli mně do práce. Kdybych byl náhodou pozitivní, zavřeli by jim celou firmu.

V pátek odpoledne už jsem to nevydržel a zvedl jsem telefon. „To jste vy, aha, no já jsem na vás zapomněla. Tak já vám ten test objednám na zítra, ano?“ Odpověděla mi operátorka hygieny na moji urgenci.

Čekal jsem celý další den, až přišla SMS, ať odběrový vůz očekávám v pondělí. „Osob, které s vámi žijí ve společné domácnosti, se vaše karanténa netýká,“ vysvětluje mi hygienička.

Začínám opět pochybovat nad smyslem všech těch opatření. Pokud si máme hrát na to, že virus stále řádí, proč potenciálně nakažené včas netestujeme?