Dagmar bylo v té době devatenáct let a pracovala jako účetní na Karlově náměstí v domě číslo 3. „Naproti Faustovu domu byl velikánský koloniál Emila Boháčka a já jsem pro něj pracovala v pátém poschodí. Mé pozici se říkalo vznešeně comptoiristka, ale prostě jsem vedla podvojné účetnictví.“

Právě Karlovo náměstí a jeho okolí bylo postiženo nejvíce a Dagmar zachránilo život, že v poledne nejela domů do Střešovic na oběd jako obvykle. Maminka jí do práce přichystala kastrůlek s králíkem na smetaně.

Za devět minut bylo po všem

„Ohřívala jsem si toho králíka, a najednou slyším strašnej šrumec. Tma jako v pytli a něco padalo. Sutiny a prach. A děsný rány. Bylo to strašný. Najednou jsem se ocitla pod stolem a pak ve skříni. Ale jak jsem se tam dostala, to nevím. Byl to pud sebezáchovy.“

Nálet trval pouhých devět minut, od 12.25 do 12.34, a zanechal za sebou obrovskou spoušť. Dvaašedesát amerických bombardérů B-17 přezdívaných Létající pevnosti shodilo na Prahu 152 tun pum, které zasáhly 2 500 domů, 68 zcela zničilo, 701 lidí zahynulo, 80 zůstalo nezvěstných a 1 184 utrpělo zranění. Paní Dagmar nikdy nezapomene, co uviděla, když vyšla před dům.

„Ulice plné mrtvých, Faustův dům úplně rozbitej. Proti nám byla nemocnice, to vám bylo, jako když vezmete nůž a takhle to rozkrojíte. V Emauzích, tam byl biograf, tak ty židle byly všechny na stromech. Bylo to hrozný.“

Sletem žila celá republika

Dagmar se narodila 6. června roku 1925 jako jediná dcera do sokolské rodiny Weitzenbauerových. Tatínek pracoval jako státní úředník a maminka byla v domácnosti. Až do začátku německé okupace žili poklidným životem ve Střešovicích, které tehdy měly venkovský charakter. „Chodila jsem do naší krásné školy vedle sokolovny, v přízemí se učili chlapci a děvčata v prvním patře,“ popsala vzdělávání ve 30. letech.

Jako sedmiletá zažila nadšení z IX. všesokolského sletu v roce 1932, který se stal oslavou 100. výročí narození zakladatele Sokola Miroslava Tyrše. „Tím sletem žil celý náš stát,“ vzpomínala. Další sokolský slet se už konal v tísnivé atmosféře roku 1938, kdy se nejen Weitzenbauerovi obávali kroků nacistického Německa.

Za necelý rok, 15. března roku 1939, sledovala na Letné příjezd německých motorek se sajdkárami. Začala německá okupace a Němci zabrali budovu státního gymnázia ve Sládkově ulici, kde studovala. „Naštěstí nás přijala reálka na Strossmayerově náměstí, tam jsme se učili odpoledne ještě dva roky poté, co nás obsadili Němci.“

Nad sokolskou rodinou Weitzenbauerových se vznášela hrozba zatýkání. Tatínek zůstával jedním z mála funkcionářů Sokola, který nebyl zatčen. „Jeden za druhým se ztráceli, nevím, jak se tomu tatínek vyhnul,“ uvedla k tomu paní Dagmar.

Idyla v motolské nemocnici brzy skončila

Bylo jí necelých sedmnáct let, když musela z nařízení protektorátní vlády odejít ze školy a přijmout úděl nuceně nasazené dělnice. Naštěstí v Protektorátu, na rozdíl od ročníků 1922 až 1924, které putovaly na práci do Říše. Nastoupila do kbelské montovny telegrafních zařízení Ostmarkwerke.

„Tam jsem cínovala ve velikánský montovně, kde se dělaly polní telefony. Pracovala jsem i celé noci, od šesti do šesti. Byly tam strašný pachy z laků. Ten agresivní puch se ani nedá popsat, ale šel rovnou do žaludku. To mi dělalo víc potíží než to, že jsem tvrdě pracovala,“ popsala.

Vysvobozením z montovny pro ni byl zánět žlučníku a slepého střeva, které jí operovali v motolské nemocnici. „Připadala jsem si tam jako v ráji. Navíc byl květen, za okny kvetly akáty a z nedaleké kaple ke mně doléhaly liturgické zpěvy věřících. Byla to naprostá idyla.“

Válečnou realitu jí připomněl dopis z kbelské montovny, aby okamžitě nastoupila do práce, jinak bude trestně stíhána. Jejímu tatínkovi se podařilo sehnat lékařské zprávy, aby se nemusela ze zdravotních důvodů do montovny vrátit. Nastoupila do velkoobchodu na Karlově náměstí, kde jako zázrakem přežila výše zmíněné bombardování Prahy.

Uplatnit své vzdělání se jí nepodařilo

Válka zanedlouho skončila a Dagmar se mohla vrátit do školy. Už v září 1945 složila maturitu a pokračovala ve studiu na Univerzitě Karlově. Chtěla studovat psychologii, což tehdy bylo možné jen ve spojení s filozofií. Stihla dostudovat v roce 1949, než komunisté psychologii a sociologii zakázali jako buržoazní pavědy.

Jako vystudovaná psycholožka ale nemohla sehnat uplatnění. Následující čtyři roky vystřídala několik učitelských míst, chvíli pracovala jako vychovatelka. V roce 1954 se jí narodil syn Ivan. „Vdala jsem se za skauta. Po svatbě jsme neměli byt, a tak jsme s malým Ivanem bydleli jsme u rodičů v Liboci.“ Dagmar zůstala se synem doma dvanáct let, manžel jako inženýr a jako technický úředník rodinu zajistil, i když nebyl členem KSČ. Stejně jako ona.

Odpovídající práci by stejně nenašla. Jejího tatínka v roce 1958 zatkla StB spolu s dalšími jedenácti bývalými členy tehdy již neexistujícího Sokola. Když Václav Weitzenbauer vyslechl 15. ledna 1959 rozsudek s trestem tři roky odnětí svobody nepodmíněně, rodině se ulevilo, že to nedopadlo hůř.

Člověk se musel přizpůsobit

V době uvolnění v roce 1967 mohla konečně uplatnit své vzdělání. Nastoupila jako podniková psycholožka do podniku Ferona, který se tehdy jmenoval Hutní odbyt. Sídlil v paláci Ferona v Havlíčkově ulici a měl 11 závodů po celém Československu. Paní Dagmar všechny závody pravidelně objížděla s osvětovými přednáškami o mezilidských vztazích na pracovišti. Jako podniková psycholožka pracovala až do odchodu do důchodu v roce 1985.

„Prožili jsme scénu veselou, truchlivou i kašparovskou. Museli jsme být přizpůsobiví. Abychom vůbec došli a neztratili přitom čest. To bylo to důležitý,“ uzavřela se smířlivým úsměvem své vyprávění pro Paměť národa. Dnes žije v Domově pro seniory Zity Kabátové, kde se zúčastňuje řady aktivit.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Podpořit ji můžete i vy. Více na www.pametnaroda.cz.