VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Pamětník: Tebe soudruhu zajímá tak akorát pivo a přečíst si kousek Rudého práva

Ďáblice /FOTOGALERIE/ - Když vzpomíná pětaosmdesátiletý Stanislav Vávra na své dětství, jako první se mu vybaví zajímavá perlička. Nejen on, ale i jeho starší sestra a mladší bratr se narodili v prosinci.

17.1.2015 2
SDÍLEJ:

Pražský pamětní Stanislav VávraFoto: DENÍK/Veronika Cézová

Náhoda? Nikoli. „Maminka nás všechny rodila v prosinci, aby mohla v létě chodit na pole obdělávat mák, řepu, kedlubny nebo žito," objasňuje Stanislav, který se narodil v Blatné, kde měli rodiče tři a půl hektaru pole, které obdělávali.

Už od mládí se staral o dvě kravky, husy, prase a králíky a pole s žitem, pšenicí a ječmenem byl jeho druhý domov. I díky tomu byla jeho rodina soběstačná. Do krámu chodili jen pro homole cukru a koření.

Otec pracoval jako tesař. A o práci nouzi rozhodně neměl. Jelikož v okolí Blatné lidé ve velkém stavěli, táta jim dělal krovy. Pravidelně na zimu se pak z něj stával lesní dělník. Maminka se zase přiživovala jako švadlena. Za války přešívala košile.

„A moje babička předla len. Díky ní jsem se už jako kluk naučil na kolovrátku dělat nit z ovčí vlny. Muselo se šlapat na kolovrátek, aby byla nit bez soklů."

Jako pošťák nosil domů jitrnice

Během války si otec přibral ještě práci pošťáka. A i to byla v té době výnosná činnost. Obcházel jedenáct malých vesnic v okolí a domů přinesl tu kus tlačenky, tu polévku či jitrnice. „Tehdy už bylo všechno na lístky, ale my jsme naštěstí za války netrpěli. Těmito výslužkami jsme měli celou zimu vystaráno."

Do roku 1944 chodil do školy v Blatné. Že by po ní zůstal v hospodářství? To nepřipadalo v úvahu, protože by pole všechny sourozence neuživilo. A jelikož byl Stanislavův příbuzný obchodním příručím, vyslali ho rodiče na ten samý obor.

„Chodil jsem tam tři roky. Obchodní příručí byl velmi zajímavý obor. Dotyčný musel rozumět všemu. Musel znát všechny druhy zboží, a jak se vyrábějí. S námi mladými tam chodili třeba i padesátiletí soukromníci. A ti tam následně posílali i svoje děti, aby rozuměli tomu, co prodávají. Protože se jich kdokoli mohl zeptat, jak se dělá třeba víno či zelí. Tři roky jsme proto navštěvovali různé podniky. V mlékárnách jsme viděli, jak se vyrábějí tvarohy, v pivovaru pivo, dostali jsme se do čokoládovny Orionka… Ale vůbec nejzajímavější byla exkurze do hlavní banky."

Ty miliardy peněz!

Stanislav s nadšením v hlase vzpomíná na to, jak byli jako studenti vyvalení, když přišli do hlavní banky, kde byla ocelová vrata, na každém rohu zrcadlo, aby strážný, který banku hlídal, měl neustále přehled o všem, co se kde šustlo.

„Ukazovali nám, jak to tam funguje. A pak jsme v podzemí viděli ty miliony, ty miliardy peněz!" rozšiřují se Stanislavovi oči při představě na to obrovské bohatství. „Bylo opravdu štěstí, že jsem chodil do Karlína na obchodní školu, jinak bych se nikdy k takovému pokladu nedostal. Tam se jinak nesmělo."

Na exkurzi se mimo jiné dozvěděl i to, že v případě, že by válku vyhráli Němci a dělali by si na peníze zálusk, pracovníci banky mohli podzemí během pár vteřin vytopit, aby se k penězům nikdo nedostal.

Kromě návštěv podniků se Stanislav jako obchodní příručí naučil dělat i reprezentativní výlohy, které zákazníky lákaly k nákupu.

Soudruh Gottwald mu zkazil plány

V roce 1949 dostudoval. A s budoucí kariérou měl velké plány. „Pak ale nařídil soudruh Gottwald, že musí všichni muži z distribuce do výroby, takže jsme museli opustit obchody, kam místo nás nastoupily ženy. A my měli jen tři možnosti, jak se uplatnit: pracovat v dolech, hutích nebo na staveništi."

Vybral si hutě v Kladně. Na rovinu mu tam ale řekli, že pro něj nemají bydlení. A jelikož třicet kilometrů od jáchymovských dolů bydleli jeho rodiče, nastoupil do Příbrami. Stanislav si tam nevedl špatně, vydělával opravdu velké peníze. Po čtyřech letech však musel místo opustit, protože měl vředy.

Usmálo se však na něj štěstí. Známý pracoval v Tatře Smíchov. „Jako velký straník mě tam dotáhl na místo leštiče kovů. Bylo to ale velmi prašné prostředí, doslova jsme plivali černé sliny. A špinaví jsme byli tak, že jsme se vždycky museli hodinu být. Dost často to bylo i nebezpečné, museli jsme si dávat pozor, aby nám stroje neujeli a nezranili nás," popisuje Stanislav, který v Tatře například leštil kliky do vagonů.

Ranní a odpolední služba, to byla tvrdá práce. „Noční byla ovšem výborná. To jsme hráli mariáš," směje se Stanislav. Dalších čtrnáct let pak dělal na stavbě. „Musel jsem ale zatajit můj špatný zdravotní stav, kvůli kterému jsem odešel z dolů. Jinak by mě nikam nevzali."

Práce plná staveb

Stavěl byty v Benešově, v Příbrami, díky jeho práci vznikly i studentské koleje v Dejvicích. „Je paradoxní, že jsem stavěl pro druhé, sám jsem ale bydlet nemohl. Nebyl jsem totiž v komunistické straně." Už na vojně mu nabízeli, že by se jako rozhodčí lehké atletiky dostal výš. Díky Rudé hvězdě Plané.

„Ale to jsem rázně odmítl. Já totiž nesnesl to sekýrování: Soudruhu, dovolte, abych s vámi mohl promluvit, soudruhu, přišel jsem na váš rozkaz… Já ty šaškárny zkrátka nesnesl. To byly vyslovené buzerace."

Ženil se pozdě, až ve čtyřiatřiceti letech. Na Staroměstské radnici si bral o třináct let mladší ženu. Šťastné manželství to ale nebylo.

„Nevěděl jsem totiž, že je tak nábožensky založená. Pocházela z jižních Čech a její rodiči byli vyloženě fanaticky založení lidé. Když jsem k nim přijel, pořád mě tahali do kostela, každou neděli k nim chodil farář k obědu … Stále mě vyzývali, ať se jdu s nimi pomodlit, ale to jsem odmítl. Říkal jsem jim: Prosím vás, až se pomodlíte, přijdu na oběd. Já vám vaši víru neberu, ale nenuťte mě."

Tchán s tchýní ho nerespektovali, ani když už byli dlouho svoji. „Nesměla se mnou na koupaliště, do lesa, nechtěli, aby se mnou byla v posteli. Když jsme přijeli na Šumavu, musel jsem spát v jiné místnosti. Už jsem toho měl dost, tak jsem jí řekl, ať si zažádá o rozvod, že já takové manželství nechci."

Boj o syna

Osm let chodil po soudech, sociální pracovnice i předseda soudu se Stanislavem sympatizovali. „Pane Vávra, vy mu určitě dáte lepší výchovu než náboženskou," říkal mu předseda soudu.

Ale Stanislav pro syna neměl dostatečné zázemí, neboť bydlel v Suchdole na vysokoškolské koleji. Až později si postavil družstevní byt v Košířích. „Měl jsem nádherný výhled na Prahu, bydlel jsem dokonce naproti Gottovi, z balkonu jsem viděl na Bertramku!" Ze skladníka ve vyhlášené smíchovské tržnici se stal provozním v Prioru.

„Do tržnice se dodávalo zboží z vládních prodejen třeba brusinkové jogurty. Chodilo tam nakupovat hodně slavných, mezi jinými i Hanzlík. Náš vedoucí byl velký komunista, ale díky tomu, že chodil do samé školy v Karlíně jako já, tak mi řekl, že přece nemohu dělat skladníka. A že mi zařídí, abych se stal ředitelem nového obchodního domu. Už jsem měl skoro všechno vyřízené, ale pak jsem řekl ne. Místo toho jsem se tak stal provozním v Prioru."

Vyhrál konkurz. Ve straně ale nebyl

Přestože nebyl ve straně, vyhrál konkurz. „Pode mnou bylo šestnáct vedoucích pracovníků. A došlo k zajímavé situaci, protože oni byli všichni komunisti, kteří na ten flek čekali, takže na mě byli ze začátku naštvaní. Pak jsem je ale přesvědčil svými znalostmi. Pochopili, že na to místo patřím."

Největší problémy měl nakonec se svým přímým nadřízeným. „Jednou si mě třeba zavolal a ptal se mě, proč prodavačka sedí. Já na to, že je v osmém měsíci a mojí povinností je zajistit jí zaměstnání vsedě. A on na mě spustil, že ho to nezajímá…"

Co na srdci, to na jazyku. A tak mu Stanislav z plna hrdla řekl: „Tebe soudruhu zajímá tak akorát pivo a přečíst si kousek Rudého práva. To je tvoje!"

Řídil hotel, byl vrátný i hrobník

Za život si vyzkoušel spoustu povolání. Jako obchodní zástupce jezdil s osobním šoférem po celé republice a sháněl stavební materiály, pracoval jako ředitel hotelu, za tátu, který už byl v důchodu, o víkendech kopal hroby. Tři roky pracoval u dopravního podniku, další tři roky byl vrátným v motolské nemocnici.

Mohl se stát i šéfem zásobování. „Ředitel bych chytrý člověk, ale říkal mi, že všichni poukazují na to, že já, vedený jako budoucí šéf zásobování, v ničem nejsem. Na to jsem mu řekl, že jsem nikdy nebyl ve straně, že mě do ničeho nedonutili ani na vojně. Než abych někam lezl, radši odejdu."

Rád naopak vzpomíná na dobu, kdy už jako důchodce spolu s ostatními vrstevníky jezdil po celé republice na brigády. „Česali jsme ovoce, jezdili jsme na chmel. Udělali jsme si přes den svoje a pak jsme se sešli v hospodě, kde jsme zpívali a hráli karty. To bylo krásné. Žádná zodpovědnost, už jen radost…"

Autor: Veronika Cézová

17.1.2015 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.
3

Psí louka jako prevence hádek a přestupků? Funguje to jen někde

Pražský okruh. Ilustrační foto.
24

Úsek Pražského okruhu získal kladné stanovisko EIA

AUTOMIX.CZ

Má vaše škodovka jedno zrcátko menší než druhé? Víte, proč to tak je?

V devadesátých letech se začal zejména u německých aut objevovat zvláštní jev. Mnozí z vás si dost možná všimli, že starší auta koncernu Volkswagen, ale i Mercedesy nebo vozy BMW, mají na straně spolujezdce výrazně menší zpětné zrcátko, než je to na straně řidiče. Proč to ale tak je?

Exředitel Pražské strojírny bral 10 let plat na neplatnou smlouvu

Bývalý ředitel městské firmy Pražská strojírna Vladimír Říha bral zhruba deset let plat na základě neplatné pracovní smlouvy. Vyplývá to z dnešního verdiktu soudu, uvedl server iDnes.cz. Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodoval o žalobě, kterou se Říha domáhal doplacení části platu po odvolání z funkce. Podle soudu ale byla Říhova smlouva neplatná, protože byl zároveň v čele představenstva firmy.

DOTYK.CZ

Dojetí z Prahy: Apple natočil světovou vánoční reklamu v české metropoli

/VIDEO/ Mezinárodní firmy proslulé dojemnými vánočními spoty nezůstaly ani letos nic dlužny své pověsti a snaží se získat zákazníky na minipříběhy plné emocí. Letos se k nim přidal i Apple, který navíc svou světovou vánoční reklamu natočil v Praze. 

Ve Strašnicích se koná poslední rozloučení s Wabim Daňkem

/VIDEO/ Ve velké obřadní síni v pražských Strašnicích se dnes koná poslední rozloučení s písničkářem Wabim Daňkem, který zemřel 16. listopadu ve věku 70 let. Daněk bojoval se zdravotními problémy už delší dobu, v létě kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu, musel zrušit své koncerty.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT