Nataša začínala již ve dvou letech s krasobruslením, od něj přešla k baletu, po základní škole vystudovala taneční konzervatoř v Ostravě a poté získala cenné zkušenosti v zahraničí – v Nizozemsku a ve Švédsku. Především z nich nyní těží jak při tvorbě vlastních choreografií, tak při práci v tanečním souboru 420PEOPLE, který před šesti lety v České republice spoluzakládala.
Jak to funguje, když se v České republice člověk rozhodne založit taneční soubor?
Naše začátky byly úplně naivní, v podstatě dodnes zjišťujeme, co je potřeba k tomu, aby všechno fungovalo. Jak já, tak můj kolega Václav Kuneš, jsme se do té doby věnovali výhradně tanci jako takovému. Najednou jsme se ocitli na druhé straně, kdy nejenže podepisujeme smlouvy, ale také je vytváříme. Pro mě osobně je posledních pět let náročná vysoká škola, denně se učím novým věcem, které jsem nikdy předtím řešit nemusela.
Co vám v začátcích nejvíce pomohlo?
Zmínila bych důležitou finanční podporu, kterou nám od našich počátků poskytuje francouzská banka BNP Paribas. Také díky ní můžeme dělat věci, které děláme – snažíme představit současný tanec tak, jak ho sami známe a vnímáme. Není to ale zdaleka jen o financích – primární je pro nás kvalita, a proto spolupracujeme výhradně s profesionály a usilujeme o to, abychom českému publiku představili také práce předních tvůrců ze zahraničí. Vynikající choreograf Ohad Naharin nám například na dva roky vinšoval práva k choreografii Bolero, hře, která náš soubor velmi posunula. Tato „pomoc" a podpora od zkušených lidí od nás i ze světa je pro nás také moc důležitá.
Jak vznikl název 420PEOPLE?
Zpočátku našeho fungování, během tvorby první choreografie, jsme se nad názvem začali zamýšlet. Po mnoha verzích přišel s tímto použitelným nápadem náš dobrý známý, v Nizozemí žijící Slovák a prvotřídní typograf Peter Bilak. 420PEOPLE ho napadlo proto, že +420 je mezinárodní telefonní předvolba do České republiky a people jsme prostě my, lidé. Nám se nápad s českou předvolbou líbil, vzhledem k tomu, že chceme tvořit doma a prezentovat i v zahraničí, ta předvolba ukazuje právě na to, že jsme Češi. Dlouho jsme řešili, jestli v názvu necháme i znaménko plus, ale nakonec jsme ho přijali bez něj.
Máte jako soubor nějakou společnou vizi, kterou se při práci řídíte?
Věříme v určitou kontinuitu. Je jasné, že všechno nebude hned a že se ne všechny naše investice zúročí. Nedávno jsme byli v New Yorku na veletrhu živého umění, seznámili jsme se tam se zajímavými lidmi, představili jsme jim naši práci… Víme ale, že tato „investice" se nám může vrátit za tři, čtyři roky, až když s těmi lidmi budeme v bližším a důvěrnějším kontaktu. Celá naše činnosti je v podstatě o komunikaci, což je velmi mravenčí práce a jen díky vytrvalosti přináší úspěchy.
Ačkoli se inspirujete především v zahraničí, netajíte se tím, že vytváříte choreografie pro české publikum. Jak přijímají čeští diváci vaši tvorbu?
Je pravda, že současný tanec stále berou lidé v Čechách jako cosi netypického, netradičního. Nechci, aby to vyznělo špatně nebo většinově, ale na Češích je stále patrný socialismus, ve kterém čtyřicet let žili, a to se silně projevuje i na přijímání současné kultury. Tak to tady prostě bylo a teď už s tím nic neuděláme, také proto já považuji za velmi zásadní, abychom investovali do mladé generace, aby ona už měla jiný způsob přemýšlení. A já osobně si myslím, že určitý posun už je patrný a že se v tomto směru do budoucna pohneme z místa.
Prozradila jste mi, že tancujete od malička. Máte umělecké vlohy v rodině?
Profesně se u nás v rodině nikdo umění nevěnoval. Mohla bych ale mluvit o mém dědečkovi, který rád maloval, a také o babičce, která byla skrz naskrz tvůrčí osoba.
Jak se vaši rodiče dívali na to, že se jejich dcera stane profesionální tanečnicí?
Moje maminka to měla vyloženě vysněné, chtěla, aby jedna z jejích dcer byla umělec a druhá vědec (smích). Od ní byla podpora samozřejmá, ale s tatínkem to bylo trochu složitější. Během prvních dvou let na konzervatoři jsem mu musela tajit, že tam nevyučují matematiku a fyziku, předměty, které mi na základní škole šly, a ve kterých můj otec asi viděl moji budoucnost. Vždycky mi říkal, proč si nevyberu nějakou normální práci, myslím si, že dodnes se strachuje o to, co ze mě vlastně bude. Na druhou stranu mi ale rodiče vždycky věřili a nebránili mi, abych dělala to, co chci. Ve finále mě vždycky ve všem naplno podpořili, a to platí dodnes.
Musí se profesionální tanečnice hodně udržovat v kondici?
Musím na to myslet – určitě se nemůžu na čtrnáct dní rozležet na gauči, což bych ale ani nedokázala. Za tu dobu, co se tanci věnuji, vím, jak moje tělo funguje, co si mohu dovolit a co ne. Tím, že v současnosti už netrénuji celý rok šest dní v týdnu a nehraji 150 představení v sezóně, cítím se odpočatější a mám více sil než dříve. Ve volném čase se navíc moc ráda věnuji také jiným pohybovým aktivitám jako je tenis, plavání nebo snowboarding, takže o nějakém zahálení nemůže být řeč. Myslím si, že svoje tělo dokážu poslouchat a vím, jak na něj (smích).
Dokážete si představit život, ve kterém by nefiguroval tanec?
Život bez tance jako profese si asi představit dokážu, na ten se v podstatě připravuji od svých osmnácti let, kdy jsem si uvědomila, že skončit ve čtyřiceti letech jako stará baletka není můj cíl. Takže v tomto směru uvidíme zhruba v řádu pěti let, kam se moje životní cesta posune. Pokud ale beru tanec jako přirozený pohyb, jako způsob propojení mého těla a mé psychiky, tak od toho se v životě oprostit nedokážu. Naopak – do tohoto způsobu života bych ráda vztáhla i moje okolí, věřím totiž tomu, že fyzické tělo odráží naše vnitřní pocity a niterné prožitky. To, že ve chvíli, kdy slyším hudbu, vstanu a začnu se vlnit, už ve mně nejspíš zůstane navždy (smích).
Když přemýšlíte nad tím, co budete dělat v řádu pěti let, uvažujete také nad založením rodiny?
Moc se o tom nechci veřejně bavit, ale samozřejmě uvažuji (smích). A těším se na to, že ta chvíle přijde. Nenechávám se tlačit biologickými hodinami, ačkoli už mi tikají… Já věřím tomu, že co se má stát, to se stane.
Prozradíte na závěr čtenářům, na čem s tanečním souborem 420PEOPLE v současnosti pracujete?
Nedávno jsme se vrátili z Říma, kde jsme byli s představením Jiřího Kiliána 27´52". Nyní především „oprašujeme" představení s orchestrem Berg, protože ho budeme 20. února reprízovat na Nové scéně Národního divadla. Z tvůrčího hlediska já osobně plánuji další premiéru na letošní podzim – balet Škrtič od Bohuslava Martinů uvedeme v Moravskoslezském Národním divadle v Ostravě. Na to se moc těším, protože se kromě jiného zase na čas vrátím domů.
420PEOPLE
- Taneční soubor, který v roce 2007 založili Nataša Novotná, Václav Kuneš a Ondřej Kotrč, první choreografii představili v roce 2008 v Divadle Archa
- Repertoár souboru tvoří taneční choreografie, které jsou úspěšné v Čechách i v zahraničí (např. choreografie Small Hour byla v roce 2008 oceněna jako nejlepší počin v oblasti baletu a tance, Nataša Novotná za ni obdržela prestižní Cenu Thálie)
- Od roku 2010 fungují jako rezidenční soubor Nové scény Národního divadla
close
zoom_in
Nataša Novotná
- Narodila se v roce 1977 v Opavě
- Vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě
- Po studiích nastoupila do juniorského souboru Nederlands Dans Theatre 2
- V letech 2000 až 2002 byla angažovaná v Göteborgs Operan baletu ve Švédsku, poté se opět vrátila do Nizozemska
- V Holandsku byla odborníky dvakrát nominována na nejlepšího tanečníka roku a ve Švédsku získala stipendium pro mladý talent
- V současnosti je tanečnicí na volné noze, v roce 2007 v Praze spoluzakládala taneční společnost 420PEOPLE, v současnosti je její výkonnou ředitelkou
- V roce 2008 obdržela Cenu Thálie
- Na festivalu Tanec Praha získala v roce 2009 titul Tanečnice roku
Soutěž o vstupenky na představení skupiny 420PEOPLE
Soutěžní otázka:
Taneční soubor 420PEOPLE byl založen v roce:
a) 1989
b) 2000
c) 2007
Výherci vstupenek:
Jaroslav Vacek, Praha
Barbora Malířová, Holice
Martin Ackermann, Praha
Autor: Michaela Rozšafná
