Jedním z trochu opomíjených architektonických skvostů v Praze je bezesporu krásná barokní budova Invalidovny v osmé městské části. Tomuto faktu se svým způsobem nelze tolik divit, protože rozsáhlý objekt ve vlastnictví armády je zpřístupněný jen při zvláštních příležitostech a leží mimo centrum metropole.

Invalidovna má zajímavou a zároveň pohnutou historii.

O jejím založení rozhodl v roce 1728 císař Karel VI., který se o tři roky později zúčastnil položení základního kamene stavby, ve které mělo najít útočiště zhruba 4000 invalidů.

Plány byly zpočátku velkorysé. Počítalo se s devíti nádvořími, uprostřed komplexu měl být dokonce kostel. Inspirací se stala pařížská Invalidovna. Projekt měla finančně pokrývat nadace hraběte Strozziho ze starého florentského rodu.

Jenže stovky tisíc zlatých nakonec nestačily a tak byl nakonec vybudován objekt s jedním nádvořím a kostel nahradila kaple. I přes nutné úsporné úpravy působila Invalidovna velkoryse.

Pro válečné veterány zde kromě ubytovacích prostor fungovaly obchody, kantýna, lékárna, nemocnice, škola pro děti invalidů, truhlářská dílna a v těsné blízkosti jatka, prádelna a mlýn, takže invalidé a jejich rodiny měli k dispozici čerstvé pečivo. Na přilehlých pozemcích se rozprostíral hřbitov, střelnice, zahrádky a volná prostranství, sloužící pro různé slavnosti.

Nenaplněná kapacita

V roce 1737, když byla stavba dokončena, zde žilo zhruba 200 „churavců“, jak byli váleční vysloužilci tehdy nazývání. Kromě komfortu krásných staveb mohli obdivovat i empírovou kašnu stojící na nádvoří, které se sem přestěhovala z centra Prahy, konkrétně z rozhraní Vodičkovy a Jungmannovy ulice.

Prostory Invalidovny se členily podle hodností zdejších obyvatel. Velitelé a vyšší hodnosti pobývali v oddělených prostorech a fungovalo zde dokonce i důstojnické kasino, místo konání různých slavností. I když tamější osazenstvo již nebojovalo ve jménu císaře, přesto v Invalidovně panoval vojenský pořádek, samozřejmostí bylo dodržování budíčku a večerky. Invalidé byli v rámci svých fyzických možností přínosem pro společnost. Někteří pracovali pro město, jiní zase našli uplatnění v dílnách, z jejichž produktů mělo přínos vojsko.

V polovině 19. století žilo v objektu zhruba 1500 lidí, přičemž nejvíce zastoupeni byli bývalí vojíni. Po první světové válce zde začala sídlit Družina československých válečných poškozenců: Jejich počet však v rozsáhlé Invalidovně stále klesal, tak sem byly nastěhovány exponáty vojenského muzea. V roce 1920 došlo k rozsáhlé přestavbě a také k elektrifikaci. Po válečné poškozence sloužila karlínská Invalidovna až do 30. let minulého století, kdy vzniklo obdobné zařízení v Hořicích. Nastěhovalo se do ní České technické muzeum a také finanční úřad.

Po povodni

Velkou ránu dostala barokní stavba v roce 2002, kdy ji poškodila tisíciletá povodeň. Voda poškodila nejen objekt samotný, ale také cenné materiály archivů Národního technického muzea a Vojenského historického ústavu. Budova patřící armádě od té doby čeká na rozsáhlou rekonstrukci, ministerstvo obrany řeší další využití Invalidovny, jednou z variant je její prodej.

Vzhledem k legislativním nárokům na uložení dokumentů Invalidovna nevyhovuje pro potřeby archivu.

O budovu se zajímají soukromé firmy, chtěly by zde například zřídit luxusní hotel. Občas se objevují dohady, že by se Invalidovna mohla přeměnit na univerzitní kampus Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Až budoucnost tedy ukáže, jaký bude další osud chřadnoucího historického skvostu, který je až na zvláštní akce nepřístupný veřejnosti a ve kterém se v minulosti natáčel filmy Amadeus, Hellboy, Doktor Živago, či třeba Mladý Indiana Jones. Invalidovna je pro veřejnost nepřístupná, ale když se do ní v roce 2009 mohli lidé jeden den podívat, zájem byl obrovský.

JAN PUCI