„Líbánky jsem strávil v Československu,“ říká po letech s úsměvem. Se svým plukem hlídal až do začátku listopadu sovětské stíhací jednotky na vojenském letišti v Milovicích. Do Československa vjel se svou četou o síle deseti tanků, které ještě pamatovaly druhou světovou válku. Dva z nich se cestou rozbily a mladý důstojník Oratowski se v Mcelích při zastávce vynucené technickou závadou seznámil s místními mladíky. „Řekl jsem jim: ‘Dejte mi adresy, až tahle hloupá válka skončí, tak si popovídáme.‘ Napsali je na los od loterie, který jsem si dlouhá léta schovával.“ Do Mcel se opravdu po letech vrátil.
Vojenskou službu v Československu popsal jako monotónní, živo prý bylo v Milovicích jen v noci. „Strach má velké oči. V té úplné tmě, která panovala na letišti, stříleli každou noc všichni do všeho.“ Češi jim za to přestřihávali různé kabely a jednou uspořádali celodenní „koncert“ vytí psa. Za účast v invazi převzal po návratu osobní poděkování polského ministerstva obrany. „Nic to pro mne neznamenalo. Největší radost byla, že jsme se vrátili domů a že jsme nemuseli zasáhnout,“ říká.
Tadeusz Oratowski byl jedním z 28 tisíc polských vojáků, kteří pobývali od 21. srpna do začátku listopadu 1968 v Československu společně se sovětskými, bulharskými a maďarskými vojáky. Východoněmecké jednotky se účastnily jen symbolicky. Své vzpomínky popsal barvitě v knize 1968. Tankem do Československa a vyprávěl je i pro Paměť národa. Jeho svědectví zazní také v dokumentárním filmu Okupanti z donucení, který vznikl s podporou Česko-polského fóra. Snímek můžete zhlédnout 9. září v 17 hodin v kině Ponrepo, po promítání následuje debata s tvůrci a historikem Danielem Povolným.
Markéta Reszczyńská, Paměť národa