Na schůzce se ho ptám: „Jak bylo v práci?“ „Dnes jsem dopoledne v práci nakonec nebyl. Dostal jsem epileptický záchvat.“

Některým epileptikům dává tělo vědět dopředu, například zvýšeným tlakem. Mají tak čas se na záchvat připravit. „Já to tak bohužel nemám. Začnu se klepat a po chvilce už o sobě nevím. Musím si dávat pozor, abych se při těch pádech nepraštil do hlavy. Když se pak po záchvatu probudím, jsem poslintaný a zmatený. Nevím ani, jaký je den,“ vysvětluje Martin Pánek, který pracuje jako barista v podniku Ta Kavárna v Praze 4.

Epileptické záchvaty mu začaly před třemi roky, po operaci mozku, které předcházel právě pád v Lucerně z balkonu. Přímo na hlavu.

„Žil jsem s přítelkyní ve Švédsku, kde jsem například řezal ve výškách větve kolem přehrad. Byla to fyzicky hodně těžká, nebezpečná práce. Ale výborně placená. Pak jsem strávil Vánoce v Praze a před odjezdem zpátky do Švédska jsem si zašel na koncert japonského DJ Krushe,“ vzpomíná.

Po pádu z balkonu měl krvácení do mozku. „Na Homolce mi zachránili život. A jako ochrnutého ležáka mě poslali na rehabilitace do Kladrub.“

V rehabilitačním ústavu s ním denně cvičili. A stal se zázrak. Po třech měsících z Kladrub odcházel po svých.

Přišel o práci i přítelkyni

Přežil. Přišel však nejen o práci, ale i přítelkyni. „Měl jsem pocit, že život končí. Zatímco léta před úrazem jsem jezdil přes zimu vždy na několik měsíců surfovat do Afriky, teď jsem rok chodil po úřadech, aby mi vůbec přiznali invalidní důchod. Nakonec jsem dostal čtyři tisíce korun. Bylo to šílené, sebevražedné období,“ říká.

Z Kladrub se dostal do denního stacionáře na Albertově. A tam mu poradili, aby se obrátil na organizaci ERGO Aktiv, která pomáhá lidem po mrtvici či úrazech hlavy.

„Chodím do neziskovky na rehabilitace, pomáhají mi řešit věci na úřadech, sehnali mi práci v Ta Kavárně. Vděčím jim za to, že mám zase chuť žít,“ vypráví.

S pomocí ergoterapeutek se Martin učí mnoho věcí od začátku. Například vařit. „Funguje mi ale jenom jedna ruka, takže je to složité. A toho bordelu, který v kuchyni udělám. Čeká mě pak vždycky dvouhodinový úklid,“ popisuje Martin Pánek, kterému dělá problémy třeba i tak obyčejná věc, jako je obouvání.

Z tohoto důvodu v Ta Kavárně připravuje pouze kávu. „To je to jediné, co jsem s jednou rukou schopný dělat. A jsem rád, že když vidí, že je toho na mě hodně a jsem unavený, pošlou mě, abych si sedl. Už se mi totiž v práci stalo, že mě postihl epileptický záchvat.“

S epileptickými záchvaty se učí žít. Je vděčný za chráněné pracoviště, kde mu pomáhají vrátit se zpátky do života. „Byly doby, kdy jsem byl po úrazu hodně náladový, odnášela to má rodina. Sebelítost je hrozná věc. Teď je na čase se posunout,“ dodává.