Stavba prošla všemi dějinnými peripetiemi až do konce osmdesátých let minulého století bez větších šrámů, přesto byla její rekonstrukce nutná. Povídali jsme si o tom se správcem movitého majetku pražské židovské obce Pavlem Veselým, který nás budovou provedl.

Obnova synagogy probíhá od roku 1992. Co se od té doby již stihlo udělat?

V prvé řadě to byla vitrážová okna v celé budově tedy stropy i stěny. Rekonstruoval se vnější plášť budovy, především střecha, abych sem neteklo. Obnovovaly se stropní malby, zlacení a veškerá výzdoba. Úplnou rekonstrukcí prošla zimní modlitebna v prvním patře, původně určená skutečně pro zimní období, ale dnes slouží po celý rok. Obnoven byl i vstupní vestibul. Kromě financí je vše komplikované tím, že jde o kulturní památku, kterou mohou opravovat jen restaurátoři s certifikátem ministerstva kultury.

Ministerstvo vám na opravy nějak přispívá?

Ano přispívá, stejně jako pražský magistrát a zahraniční dárci. Peníze tedy jsou, ale ne na více akcí najednou. Proto například až nyní dojde na restauraci lustrů, respektive výrobu nových podle pěti, jež se zachovaly.

V přízemí budovy jsou pod okny radiátory ústředního topení. To je ještě funkční?

Bohužel ne, v poválečném období se původní parní kotelna přestala užívat a zařízení již neexistuje. Proto je tu v zimě chladno a v létě zase horko kvůli množství oken. Přímé sluneční paprsky také nedělají dobře varhanám, jež prošly rekonstrukcí. To by se dalo řešit nalepovacími UV foliemi, ale památkáři by nám je nepovolili.

Na rozdíl od jiných synagog tato za války moc neutrpěla, jaké byly její osudy?

Hned z kraje války byla vyklizena a například lavice byly odvezeny do Španělské synagogy, kde byl sklad nábytku. Tady byl potom sklad něčeho jiného, stejně jako v ostatních synagogách v Praze. Po válce se provoz synagogy obnovil, ale vybavení není původní, pochází z různých míst. Byl docela problém sehnat dost těch lavic, protože toto je po plzeňské synagoze druhá největší synagoga v Čechách, vejde se sem až 800 lidí. Z původního mobiliáře se zachovala na jediná lavice. Synagoga po válce fungovala, ale lidí bylo málo, sházeli se většinou v zimní modlitebně.

A jak je tomu dnes?

Je to obdobné. Když přijde třeba dvacet lidí, tak by se v té hlavní lodi ztráceli. Proto se tam slaví jen velké svátky a občas tam bývají také koncerty. Před rokem 1989 byla synagoga přístupná jen na bohoslužby, pro veřejnost nesloužila. Dnes slouží opět veřejnosti, například v prvním patře je nová expozice o životě židovské obce v Praze od roku 1945 až do dneška.

Jak je to s návštěvní dobou této synagogy?

Synagoga je otevřena od dubna do října, každý den s výjimkou sobot a židovských svátků od 11 hodin do 17 hodin. Plánujeme dělat také jednou za měsíc večerní prohlídky. V přízemí se konají dvě až tři tematické výstavy do roka. Koncerty, které se tu občas dělají, nemají charakter těch, jež známe jinde z centra Prahy. Už proto, že jde o synagogu a tomu se musí přizpůsobit repertoár. Čili nedá se tu hrát například Mozartovo requiem, byť je to krásná hudba. Rádi bychom tu dělali koncerty varhanní hudby na zrekonstruovaných varhanách.

Jsou vzácné?

Jsou původní, to je důležité.Mají 24 rejstříků a také tři jazýčkové restříky pro klarinet, trumpetu a pozoun. To dodává celkovému zvuku na majestátnosti. Kromě toho tu je vynikající akustika.

Čtěte také: Obnova synagogy trvá už dvacet let