V noci ze 13. a 14. dubna 1950 se mu nevyhnula internace při akci Státní bezpečnosti zaměřené na likvidaci klášterů a mužských řádů. „O půlnoci vrazili do mého pokoje dva esenbáci se samopaly, prohlédli celý pokoj, musel jsem se převléct do civilních šatů, pak mě jako zločince vedli po chodbách dolů, kde shromáždili ještě ostatní kněží a řeholníky.“

Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově
Komunistům stačila jediná noc. Akce K zničila všechny mužské kláštery

Josef Šnejdar poté strávil šest měsíců v Bohosudově u Krupky, kde StB zřídila v areálu proslulého poutního kostela Panny Marie Sedmibolestné internační tábor pro řeholníky. Odsud putovali řeholníci na převýchovu těžkou fyzickou prací a vojenskou kázní k Pomocným technickým praporům, PTP, u nichž měli sloužit časově neomezenou vojenskou službu.

Z řeholníka stavebním dělníkem

Jeho vojenská služba nakonec trvala 40 měsíců, propuštěn byl na konci roku 1953. Bylo mu 27 let, ve vojenské knížce měl napsáno pomocný stavební dělník. Chtěl si najít v Brně zaměstnání, ale všude ho vyhodili.

Rozhodl se, že zkusí štěstí v Praze, kde ho nakonec přijali v podniku Keramos jako svého člověka. „Všichni tam byli psanci,“ uvedl s tím, že za rok podnik zavřeli pro neefektivnost a reakcionářství. Někteří mohli přejít do Průmstavu a Josef Šnejdar byl mezi nimi. 

Nejdříve připravoval kalkulace staveb, po čase se stal vedoucím oddělením přípravy staveb a v roce 1957 stavbyvedoucím sídliště Milín, jehož stavba vázla. Za dva roky předal sídliště pro zaměstnance nedalekých uranových dolů a obyvatele vesnic, které byly zatopeny při stavbě Orlické přehrady, dokončené.

Miroslav Hampl jako řidič stavebního podniku  (1960)
Pomohl politickému vězni, tak trpěl. Estébáci mu vyrazili zuby, lágr byl peklem

Po svém prvním úspěchu v roli stavbyvedoucího se dostal za úkol řídit stavbu areálu Vysoké školy zemědělské v Suchdole. „Těch pět let, co jsem stavěl Vysokou školu zemědělskou, jsem po večerech chodil na stavební fakultu,” vzpomínal na to, jak si po letech praxe doplnil vzdělání a stal se v roce 1965 stavebním inženýrem.

Kariéru zastavil rok 1968

Nově nastartovanou kariéru zastavila srpnová okupace v srpnu 1968. Při politických prověrkách v roce 1971 vyjádřil nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a dostal doporučení podat výpověď. „Řekl jsem jim, že výpověď nedám, protože se mi v Průmstavu líbí. Tak jsem čekal, zda dostanu výpověď. Ale za týden mi přišlo, že jsem jmenovaný samostatným výzkumným pracovníkem na podnikovém ředitelství,“ popsal.

V nové funkci zavedl do Průmstavu počítač a automatizované řízení stavební výroby, psal odborné knihy a články a svou kariéru stavbyvedoucího považoval za ukončenou. V červenci 1979 se však na něj obrátil ředitel Průmstavu Jiří Smutný s úkolem dokončit v šibeničním termínu stavbu Paláce kultury před XVI. sjezdem KSČ v dubnu 1981. Po krátkém váhání jej přijal. 

Jiří Tichý
Rekord v počtu prohlídek za den. Disident Tichý skončil za petici ve vězení

S jeho jmenováním však nesouhlasili někteří komunističtí představitelé. Josef Šnejdar vzpomínal, jak na něj zareagoval uástupce Městského výboru KSČ Melichar: „Soudruzi zbláznili jste se, přeci nám nějaký flanďák nezachrání Palác kultury před krachem? To přece nejde! Víte, co by to bylo pro disidenty a reakcionáře, jak by se nám smáli?”

Ocenění doprovázaly smíšené pocity

Normalizační ministr stavebnictví Karel Polák tedy navrhl kompromis, že ředitelem stavby bude předseda KSČ z ministerstva stavebnictví a Josef Šnejdar bude hlavním inženýrem stavby s tím, že mu ředitel nebude mluvit do řízení stavby.

Šibeniční termín se mu podařilo dodržet, protože zavedl dispečink, aby dostal pod kontrolu 3 tisíc pracovníků a desítky dodavatelů a zaměstnance motivoval finančními odměnami. 2. dubna 1981 Palác kultury slavnostně otevřel prezident Gustáv Husák a Josef Šnejdar za něj dostal Řád práce.

„Přebíral jsem ten řád se smíšenými pocity. Na jedné straně jsem cítil zadostiučinění, co jsem dokázal. Na druhé straně ale se strachem, jaké to pro mě bude mít v životě následky. Zda mi budou vyčítat, že jsem sloužil komunismu“.

Odstrašující případ. Nouzové kolonie, včetně té prosecké, ještě dlouho sloužily komunistickému režimu jako odstrašující případ obyvatelstvu a dokazoval na nich neschopnost první republiky postarat se o pracující lid.
Jak jsme žili v Československu. Prosek - čtvrť dělníků a vodopádů

V době otevření Paláce kultury už byl ředitelem stavby Rekonstrukce Národního divadla a dostavby jeho okolí, která zahrnovala i vybudování moderní Nové scény. Stavbu se mu podařilo dokončit v termínu 100. výročí otevření Národního divadla 18. listopadu 1983 a za odměnu si ho povolal ministr stavebnictví Polák k sobě na ministerstvo.

Revoluci vítal

Ze sametové revoluce se radoval, ale zároveň se obával, že bude považován za normalizačního kádra. Stín minulosti dopadl na Josefa Šnejdara po schválení lustračního zákona v říjnu 1991, který požadoval negativní lustrační osvědčení pro výkon veřejných funkcí, mezi nimi i vedoucí pracovníky na vysokých školách. Josef Šnejdar vedl od ledna 1991 katedru „Ekonomika a organizace” na stavební fakultě ČVUT a lustrační zákon se tedy na něj vztahoval.

Vzpomněl si na dávno zapomenuté vyšetřování Státní bezpečností, při kterém po nátlaku a vydírání podepsal v roce 1956 vázací akt ke spolupráci. Tu ukončila sama StB v roce 1965. Svůj nelehký život popsal v roce 2016 ve své knize Bůh, osud a já a psaní se věnuje i v současnosti.

Na Masarykově nádraží otevřeli kavárny, objevily se stánky s občerstvením, další i s restaurací a lékárnou ještě přibudou.
Odstraňování jeřábu zastaví o víkendu tramvaje u Masarykova nádraží