Že je to dílem toaletářky Šárky (jež příjmení neprozradí; podle ní stačí jméno), nelze přehlédnout rovněž: i sebe vyšperkovala vánočním kostýmem. „Tohle je moje cesta, jak lidem zvednout náladu – a snad i dát důvod k úsměvu,“ řekla Deníku. S tím, že jak pozoruje, v dnešní těžké době plné špatných zpráv a zdražování se mnozí příchozí i kolemjdoucí stále víc a více tváří ustaraně. A ano: i se mračí a cloumají s nimi emoce. Drobnosti, které potěší, tak považuje za stále potřebnější. Má proto radost, že našla pochopení i u svého šéfa Mariana Úporského. A jedním dechem děkuje také bezpečnostním technikům Dopravního podniku hl. m. Prahy: vyčlenili kout, kam může umisťovat výzdobu podle svého vkusu, aniž by to omezovalo únikovou cestu. Přesto je vše krásně na očích.

Kde je papír, папі́р nebo paper?

Najdou se prý sice škarohlídi, kteří mají jiné mínění, ale na 99 procent odhaduje Šárka podíl návštěvníků, kteří chválí, že se jim výzdoba líbí, či to alespoň dají najevo svým chováním. A mezi příchozími nejsou jen Pražené. Vzhledem k tomu, že z místa odjíždějí i „trojkové“ neboli příměstské autobusy, si často zajdou odskočit i Středočeši. Ale blízko je i Psychiatrická nemocnice Bohnice, kam jezdí návštěvy z celé republiky; zastaví se i samotní pacienti během vycházek… Objevují se ale i cizinci: nyní zvláště lidé z Ukrajiny včetně dětí, avšak přijdou také děti hovořící anglicky.

„Musím tedy zmobilizovat i své slabé základy angličtiny; vždycky jsme se ale nějak domluvili,“ připomněla Šárka. Je přitom co vysvětlovat: toaletní papír není dole v kabinkách – kupodivu se tahle věc krade neskutečným tempem, i když stojí pár korun – ale je třeba vybavit se v zásobníku nad schody.

S některými stálými hosty už Šárku pojí bližší pouto. „Pravidelně chodí třeba nevidomá slečna, která je opravdu krásná; kousek odtud pracuje,“ připomněla. Při návštěvě Deníku v pondělí 26. prosince se objevil i muž asijských rysů. „To je kamarád Hiroki z Japonska,“ představila toaletářka. Hiroki Tanaka ovšem skvěle hovoří česky, takže domluvit se s ním není problém. Na zdejších toaletách má uložené housle, které si vždy vyzvedne a hraje v podchodu kolemjdoucím, od nichž získává peněžní odměnu. „To je moje práce: pravidelně v úterý a ve čtvrtek. Do České republiky přišel studovat na doporučení svého učitele, koncertního mistra, aby se zdokonalil v hudbě – a v Praze už zůstal. „Mám tu stálý pobyt,“ připomněl.

Před potížisty klidně zamknou dveře

Vítáni naopak nejsou bezdomovci nebo narkomani, kteří se prý v okolí srocují. Případné nabídky prodeje kradených věcí výslovně předem odmítá jednoznačně znějící nápis na okénku – a známí potížisté nejsou ani vpuštěni. Někdy je kvůli tomu třeba i zamknout v provozních hodinách. Tím je vysvětlen další nápis na dveřích: rukou psané oznámení sděluje, že stačí zaklepat a nekonfliktní návštěvníci budou vpuštěni. Za tím stojí dřívější nedobré zkušenosti. „Jednu dobu tu neustále zasahovala policie. Chápeme ale, že celý den tu policisté být nemohou,“ konstatovala Šárka. S dodatkem, že když si někdo dole na WC aplikoval drogy a pak se mu udělalo zle, tři policisté měli co dělat, aby ho vytáhli po schodech ven. Mimochodem: schody jsou tu docela strmé; s vysokými stupni.

Kvůli dětem musel zámek pryč

Zajišťovat úklid a péči o toalety v Kobylisích začala Šárka před rokem. K této práci se dostala jako naštvaná zákaznice. Zavolala na číslo uvedené na dveřích, aby si stěžovala, že podle ní je tam špatně úplně všechno. Řekla tehdy, že kdyby tam pracovala ona, dokázala by tehdejší stav, který se nyní zdráhá pojmenovat (a až na doptání potvrzuje, že jde o slovo začínající písmeny ha…) změnit na „záchody“ – a pak i na „veřejné toalety“. Odpověď zněla, ať to tedy přijde ukázat. Ukazuje to dodnes.

Součástí jejích plánů je i výzdoba vždy k aktuálnímu období. Vánoční tematika zde totiž není ojedinělá. Třeba k mikulášským oslavám se převlékla za čerta. Začala ale už srdíčky na svatého Valentýna, následovaly první jarní den, čarodějnice, Velikonoce, 1. máj i 8. květen. Jako „moc povedené“ vnímá den dětí i vysvědčení nebo začátek školního roku. „Vlastně i Dušičky, byť zapálenou svíčku tu mít nesmíme,“ poznamenala Šárka.

Potvrzuje, že ve službě na toaletách zažila i různé úsměvné příhody. Historky týkající se zákazníků sice šířit nemíní, jednu ale přece jen přiblíží. V kabince se z legrace zamkly dvě děti, odhadem tak ze třetí a páté třídy, a rodiče na vypůjčených štaflích Aničku a Pepíčka z nadhledu přesvědčovali, ať neblbnou a otevřou, protože jejich příměstský autobus jezdí jednou za hodinu. V reakci na tuto událost obsluha odmontovala zamykání u jedné z kabinek. Ta vedle dětí může posloužit třeba i pacientům psychiatrické léčebny s fobiemi.

Otevřeno mají toalety u stanice metra Kobylisy v pracovních dnech od šesté ráno do deváté večer, o víkendech od osmi do osmi – a ve svátek mezi devátou a patnáctou hodinou. Cena za službu je stejná jako na dalších WC u metra: 10 Kč.