Vyrůstal v myšlenkově i emočně pestrém a značně proměňujícím se prostředí. Jeho matka Elvíra Fornusková jako studentka filozofické fakulty otěhotněla se ženatým mužem a za necelé tři roky po narození syna Viléma se provdala za svého lékaře Františka Prečana, jehož příjmení chlapec později přijal. Za války rodiče pracovali pro komunistickou odbojovou organizaci Moravská rovnost, současně ale také navštěvovali spiritistické seance, za jejichž pořadatele Ladislava Kožíška, jenž vystupoval jako médium, se matka později provdala podruhé. Velký vliv na rodinu měl i partyzán a agent NKVD Rudolf Procházka, kterého matka s Ladislavem Kožíškem ukrývali. V květnu 1945 na základě právě jeho přesvědčování vstoupili do KSČ.

Také malý Vilém se intelektuálně a citově rozvíjel velmi překotně: ve třech a půl letech se poprvé zamiloval do osmnáctileté dívky, ve čtyřech letech se naučil číst. Na gymnáziu jako student vynikal a od útlého věku žil politikou. V roce 1946, když mu bylo třináct let, se v Československu konaly první poválečné volby:

„Někdy na začátku května jsme si ve třídě uspořádali vlastní volby. Já jsem samozřejmě volil komunisty.“

Škola indoktrinace a „sebeindoktrinace“

„V mládí člověk vidí černobíle. A některé věci ani nechce slyšet. Byl jsem NUO – nadšený, uvědomělý a obětavý budovatel socialismu,“ pokračuje Vilém Prečan. Ve čtrnácti letech vystoupil z církve, podílel se na založení svazácké organizace na svém gymnáziu a v šestnácti letech se účastnil propagandistické akce Mládež vede Brno, kdy se mladí lidé na tři dny ujali řídících funkcí ve městě. Vilém si tehdy vyzkoušel roli školního inspektora. Stejně intenzivní byl i jeho citový život:

„Dělal jsem si ze sebe legraci, že mám srdce jako autobus – jedna vystoupí, ale už tam druhá nastupuje.“

Jako čerstvý student Vysoké školy politických a hospodářských věd roku 1951, kterou dnes označuje za „školu indoktrinace a ‚sebeindoktrinace‘“, vstoupil do KSČ. Už tehdy cítil jistý nesoulad mezi tím, co režim hlásá, a co se skutečně děje, tehdy ale ještě uvěřil, že nesrovnalosti jsou dílem skupiny kolem Rudolfa Slánského, která byla toho roku odstavena od stranického vedení a pozatýkána. Další kapkou nedůvěry byla měnová reforma roku 1953, která jeho rodinu těžce ekonomicky postihla. Skutečný šok však představovala až Chruščovova kritika Stalina pronesená na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu roku 1956.

Cesta k roku 1968

V té době už Vilém Prečan pracoval jako historik dějin dělnického hnutí na lékařské fakultě bratislavské univerzity a seznámil se se svou budoucí ženou Helenou Mihálikovou. Pocházela z katolické rodiny, krerá dlouho nechtěla svolit k svatbě.

Šedesátá léta se tak pro něj stala obdobím budování rodiny – narodily se jim postupně tři děti - a také osobnostního zrání.

Přesídlili do Prahy, kde Vilém Prečan působil v Historickém ústavu Československé akademie věd. Začínal kriticky nahlížet vedoucí roli KSČ i oficiální podání novodobé historie. Přispěly k tomu i cesty do západního Německa, kde se setkával s mladými kolegy, kteří se v té době ptali svých rodičů:

„‚A co jsi dělal za nacistického režimu?‘ To bylo politické probuzení mladé generace v západním Německu, které vyvrcholilo v roce 1968 studentskými demonstracemi.“

Věnoval se tématu Slovenského národního povstání i poválečným procesům s představiteli církve. Byl také spoluautorem rozsáhlé publikace o československých dějinách: „Měli jsme tehdy debatu s ředitelem ústavu o tom, že se kapitola o únoru 1948 nebude jmenovat ‚Vítězství pracujícího lidu‘. To jsme prostě odmítali, protože už jsme viděli, jak to bylo s Únorem.“

„Překvapilo mě, kam až jsem zašel.“

K Pražskému jaru byl zpočátku skeptický: „Říkal jsem si, že to zase skončí v nějakém biľakovském podprůměru.“ Ale když roku 1968 časopis Reportér uveřejnil jeho článek Je čas mluvit o Slovensku, v němž argumentoval pro zrovnoprávnění Slovenska v demokratických poměrech, sám se podivoval, jak daleko zašel. Výsledkem procesu uvolňování podle něj měly být svobodné volby a transformace KSČ v normální politickou stranu. „Samozřejmě byla neustále obava, co řeknou Sověti,“ dodává.

Experti, s nimiž to konzultoval, možnost sovětského vojenského zásahu ještě sedmnáctého srpna 1968 spíše vylučovali.

„A v noci z 20. na 21. srpna byli tu. Tehdy jsem si po několika letech zase zapálil cigaretu.“

Vilém Prečan s kolegy začali shromažďovat dobovou dokumentaci: prohlášení, letáky, nahrávky vysílání rozhlasu i fotografie z demonstrací. Pět set stran materiálu ještě na podzim 1968 chvatně zveřejnili v publikaci známé později jako Černá kniha, jež byla zdarma distribuována především na odborná pracoviště a archivy. Už v prosinci však byla distribuce zastavena. „Proti Černé knize hřímal Husák v dubnu 1969 ve svém projevu, když převzal po Dubčekovi funkci prvního tajemníka,“ říká Vilém Prečan.

Kalný proud se nedal zastavit

Na jaře 1970 dostal výpověď z Akademie věd a kvůli Černé knize byl obviněn z pobuřování, později z podvracení republiky. Na stranickou prověrku se ani nedostavil: „Napsal jsem jim, že jsem zjistil, že předsedou komise je Václav Král, člověk, kterého si nevážím ani politicky, ani lidsky.“ Během trestního stíhání absolvoval šestnáct výslechů, obžaloba však byla nakonec roku 1973 na pokyn z ÚV KSČ stažena, snad díky intervenci od francouzských komunistů.

Pracoval jako uklízeč v nemocnici, šatnář i vrátný v nočním podniku. Teprve v roce 1976 začali s manželkou uvažovat o emigraci: „Já jsem vždycky byl vděčný shodě okolností, že jsem v Československu zůstal až do roku 1976 a že jsem neemigroval v roce 1968,“ uvažuje Vilém Prečan.

„Při pohledu zdálky bych byl nevěřil, že se ten kalný proud a celá ta normalizace nedaly zastavit.“

„Byl bych si myslel,“ pokračuje Vilém Prečan, „že kdybychom něco dělali, organizovali, nemuselo to dojít tak daleko. Věřil jsem, že lidé si nedají vzít svobodu médií a svobodu tisku. Že ty svoje novináře, redaktory, budou hájit. Myslel jsem, že snad půjdou do generální stávky nebo něco takového. Takové iluze jsem měl. A postupně jsem zjišťoval, jak je člověk bezmocný. Jak jsme my, odpůrci normalizace, byli atomizovaní. Každý se musel nějak živit. To dělali velice chytře, že nás vyhodili a že jsme museli začínat v dělnických zaměstnáních za směšný plat, živit rodinu a tak dál.“

Na pomoc kolegům historikům

Když v roce 1976 odešli Prečanovi do exilu, pokračoval v práci historika na univerzitě v Mnichově, ale současně cítil závazek i vůči svým kolegům, kteří zůstali v Československu:

„Odchod do emigrace nesměl znamenat, že jsem zběhl od svých povinností.“

„Věděl jsem, že je potřeba uchovat intelektuální kapacitu české společnosti, což také znamenalo, aby exkomunikovaní historici mohli pracovat jako historici alespoň ve volném čase,“ dodává. I v Německu však čelil různým politickým tlakům: vedení univerzity v Brémách, kde chtěl založit ústav pro střední a východní Evropu, nechtělo pobouřit pražské komunisty, ve Svobodné Evropě ho naopak nepřijali kvůli jeho komunistické minulosti. Nakonec i díky podpoře z USA založil nezávislé Dokumentační středisko na podporu nezávislé literatury v Československu, jemuž poskytl střechu nad hlavou Karel Schwarzenberg na zámku u bavorského Scheinfeldu. Instituce mimo jiné sbírala materiály k Chartě 77, vydala publikaci ke dvacátému výročí Pražského jara nebo rozmnožovala samizdatovou literaturu. Jejich aktivity podporovala i nadace Open Society Foundations George Sorose.

Jako když se mávne proutkem

„Kdybyste se chtěl v létě 1989 vsázet, že to do půl roku bude vypadat tak, jak to vypadalo, tak by se vám každý vysmál,“ říká Vilém Prečan. Ještě v polovině listopadu uvažoval o svolání porady k tomu, jak urychlit politický vývoj v Československu.

„Volali mně z Ameriky a říkali: ‚Proboha, kdy už se tam taky pohnou?‘ A já říkám: ‚Co když ten kůň prostě nemůže? To ho chcete bičovat, když leží na zemi?‘ A pak se všechno obrátilo, jako když se mávne proutkem.“

Už v lednu 1990 se tak vrátil do Prahy a stál v čele nově založeného Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV. Později se stal členem vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů.

Vilém Prečan je držitelem mnoha ocenění za svou historickou práci a popularizaci vědy. To nejnovější získal v nedávných dnech: slovenská prezidentka Zuzana Čaputová mu 1. ledna 2023 udělila státní vyznamenání za zásluhy o rozvoj vztahů mezi Českou republikou a Slovenskem.

Barbora Šťastná