Kdo je Dana Moree?
Narodila se v roce 1974 v Praze. Vystudovala obor Pastorační a sociální práce na Evangelické teologické fakultě UK a dále pak Obecnou antropologii na Fakultě Humanitních studií, kde vyučuje posledních 16 let na Katedře studií občanské společnosti. V roce 2008 ukončila doktorské studium na Univerzitě humanistiky v Utrechtu. Absolvovala několik výcviků v metodě divadla utlačovaných. Na její praktické aplikaci spolupracovala mj. s týranými ženami nebo mladými Romy. V akademické práci se zaměřuje na propojení společenských změn a vzdělávacího systému.

„Vyšlo nám, že fyzického násilí s viditelnými důsledky a tedy s potřebou lékařského ošetření, je výrazná menšina. Mnohem víc je případů, které člověka dlouhodobě paralyzují. Jsou také fyzicky bolestivé. Například vyražený dech. To zažila spousta žen,“ poznamenala Dana Moree z Fakulty humanitních studií UK. Výzkum, který dále odhalil třeba eskalaci latentních konfliktů v dlouholetých partnerstvích během nouzového stavu, realizuje Moree od letošního dubna s Blankou Nyklovou ze Sociologického ústavu AV a ve spolupráci s organizacemi Acorus, proFem a ROSA.

Zjistili jste díky výzkumu něco, co vás osobně vyloženě překvapilo?
Díky tomu, že se jednalo o kvalitativní výzkum, tak jsme zjistili hodně informací o charakteru násilí i možnostech pomoci. A mohu říct, že v tuto chvíli většina obětí propadává sítem pomoci v podobě, kterou nastavuje stát. Ze 71 případů, které pomáhající organizace vyhodnotily jako domácí násilí, došlo jen ve čtyřech k vykázání pachatele, což je jeden ze základních nástrojů policie. To považuji za alarmující. Jedním z hlavních problémů je to, že systém dnes dokáže zachytit a detekovat především fyzické násilí s viditelnými důsledky jako je například zlomená ruka či žebra. Tyto případy ale představují menšinu z celku. My jsme analyzovali i to, co sami klientky označují za násilí.

Jaký typ agrese podle vašich zjištění převažuje?
V drtivé většině případů jde o kombinaci násilí psychického, zejména v podobě vyhrožování a nadávání, a fyzického, ale bez viditelných následků. To znamená, že není možné pachatele usvědčit patrnými důkazy. Zdaleka nejde jen o situace, kdy někdo do někoho strčí. Jeden z agresorů třeba mířil na paní zbraní, přičemž nebylo jasné, jestli je nabitá. Vyhrožoval jí, že ji zabije, když vytočí číslo policie.
Jiná žena zažila to, že jí partner před zraky dětí rozmazal po obličeji jídlo, které uvařila, a rozházel po kuchyni hrnce. Nebo vzal děti s tím, že je odváží na tři týdny, ale vrátil se za tři hodiny a děti se třásly strachy. Další agresor opakovaně shazoval ženu z invalidního vozíku. Jsou to skutečně těžké situace, které je ale obtížné prokázat. I když oběť zavolá policii, tak ne vždy se jí podaří přesvědčit o tom, že čelí domácímu násilí. Násilné osoby zkoušejí situaci bagatelizovat. Třeba ve smyslu – žena měla dnes migrénu a bylo toho na ni moc… Případně k vytočení policejního čísla ani nedojde, protože míra agresivity se často stupňuje v okamžiku, kdy se snaží ohrožená osoba volat o pomoc. Díky datům z výzkumu se nám částečně podařilo popsat, proč řada obětí systémem propadá.

Předpokládám, že podstatně víc obětí zachycují neziskové organizace, které se zaměřují na tento problém. Je to tak?
Zatímco státní instituce podle mě dostupných informací neregistrovaly nějaký radikální nárůst vykázání ani ohlášených případů během nouzového stavu, tak pomáhající organizace hlásily unisono přírůstek kontaktů s lidmi ohroženými násilím o třicet až čtyřicet procent. Je zde tedy evidentní a zásadní disproporce. Vypadá to tak, že organizace jsou schopné zachytit větší množství „latentních“ případů než státní instituce. Je to sice do určité míry překvapující, ale zároveň z toho do budoucna plyne jistý potenciál jejich ještě většího zapojení. I vzhledem k těmto zjištěním mapujeme v druhé fázi výzkumu stranu státní správy. Snažíme se zjistit, kde vnímají slabá místa systému policisté či pracovníci OSPOD. A také to, co by se dalo společně dělat, aby se oka pomyslného síta zmenšila.

Souvisela podle vás nedokonalá aktivita státních institucí s nouzovým stavem nebo je to spíše nadčasový problém?
Nechci předbíhat, protože výzkum ještě neskončil. Jednotlivé instituce často posuzují násilné incidenty izolovaně a nedokáží identifikovat komplexní dynamiku násilného vztahu, proto velmi často z celkového obrazu vypadává masivní psychické či ekonomické násilí. Dnes víme, že i reakce na nouzový stav byly různé. Policie, OSPOD a soudy byly v oblasti domácího násilí spíše v útlumu a jejich činnost byla na základě našich zjištění reaktivní. Když už oběť zavolala, tak se nějak pokusily konat. Soudy ale převážně přestaly standardně pracovat. Víme také o případech, kdy násilné osoby využily situace a například znovu otevřely otázku opatrovnictví dětí. Žádaly o předběžná opatření a soudy jim ve zrychleném procesu a bez znalosti kontextu vyhověly. Aspekt násilí jednoduše pominuly. Došlo i k rušení vazebního stíhání u některých pachatelů a ti se tak vrátili během nouzového stavu domů k obětem.

Mohly by se vámi zmíněné státní instituce inspirovat v zahraničí?
V zahraničí mají dle mých informací státní instituce často spíše proaktivní přístup. Například když OSPOD eviduje určitou rizikovou rodinu, tak v době nouzového stavu ji kontaktuje a zjišťuje její situaci. Také české pomáhající „neziskovky“ měly trochu jinou strategii než úřady. Okamžitě zavedly distanční služby – posílily telefonní linky, nasadily chaty a messengery. To se ukázalo jako velmi důležité, protože oběť byla často zavřená doma s pachatelem a nemohla telefonovat, ale mohla chatovat. Jako bezpečný způsob, jak získat více informací o domácím a sexuálním násilí a kontakty na nejbližší poradny a intervenční centra, slouží také bezplatná mobilní aplikace Bright Sky, která vznikla díky podpoře Nadace Vodafone ve spolupráci s organizací ROSA Centrum pro ženy, Ministerstvem vnitra a Policií ČR.

Jak by mohla vypadat efektivnější spolupráce státních institucí a pomáhajících organizací?
Jednak by šlo lépe využívat už existující nástroje. V momentě, kdy policie násilnou osobu nevykáže, ale má pocit, že je něco v nepořádku, měla by potenciálním obětem doporučovat pomáhající organizace a motivovat je k dalšímu řešení situace. Ideální by samozřejmě bylo, když by policie takovou domácnost dále monitorovala, vedla ji jako ohroženou. Z našich úvodních rozhovorů vyplývá, že to někteří policisté dělají a někteří ne. Ale opět nechci předbíhat druhou fázi výzkumu.
Je pochopitelně také důležité, aby měla policie vykázané jedince kam umístit v momentě, kdy nastane nouzový stav. To samé ale samozřejmě platí též pro oběti. Místy v oné mimořádné době „haprovala“ i finanční pomoc. Zjistili jsme například, že ještě na začátku června nebylo některým klientkám ani sociálním pracovnicím vyplaceno „ošetřovné“ od března. Tito lidé tak neměli na jídlo. Finanční nebo hmotná pomoc státu by podle mě měla být v těchto případech okamžitá, v řádu dnů.

Navrhujete i nějaké nové nástroje?
Osoby ohrožené domácím násilím by určitě měly patřit, stejně jako třeba senioři, mezi zvláště ohrožené skupiny v případě vyhlášení nouzového stavu. Je to jedna položka v systému, která by neměla být příliš náročná. Jednotlivé instituce by také mohly sjednotit přístup a výklad pravidel v terénu. My jsme například zmapovali, že velkým problém za nouzového stavu bylo předávání dětí u párů, které už spolu nežijí, ale stále se organizovaně stýkají právě kvůli tomu předávání. To se často stává nástrojem vydírání, vyhrožování a uvádění oběti do nových nebezpečných situací. Otec si kupříkladu vezme děti, poruší karanténní předpisy, jde s nimi do nějakého kolektivu bez roušek a pak je vrací do azylového domu. Z těchto situací se stávaly další rozbušky a výklad pravidel přitom nebyl jednoznačný. Ženy se nemohly dovolat na OSPOD s otázkou, jestli mají nebo nemají děti předávat. A pokud ano, tak za jakých podmínek a kdo jim v tom pomůže.

Státní instituce by tedy obecně měly být proaktivnější?
Jistě. V praxi to znamená – vím, že je někde ohrožená rodina, tak tam volám. A nečekám, až jestli se sami ozvou. Protože oběti často nemají možnost se samy ozvat. Systém by měl monitorovat a působit preventivně i tam, kde policie pachatele nevykáže – už jen proto, aby se situace nezhoršovala. Je třeba zjistit, jestli se situace v rodinách nedramatizuje a snažit se o nízkoprahový přístup ke službám. Kontaktování by zároveň mělo být citlivé a diskrétní a je třeba zapojit veškeré dostupné komunikační prostředky. V dlouhodobé perspektivě je třeba diverzifikovat pomoc pro jednotlivé situace a typy obětí. Tak, aby mohly být naplňovány jejich potřeby.
V tuto chvíli je systém nastavený tak, že oproti zahraničí relativně úzkým způsobem definuje domácí násilí a kdo se do té definice nevejde, toho příliš neřeší. Zhruba polovina klientek z našeho výzkumu ale násilí čelí, přestože s agresorem už nežije. To jsou třeba už zmíněné situace při předávání dětí. Bylo by také dobré, kdyby vznikla nějaká společná metodika pro všechny subjekty, které se domácím násilím zabývají. Aby bylo možné ty věci srovnávat, monitorovat. S čísly je v tomto směru problém a dodnes neexistují nějaká plošná data, která by vypovídala o míře násilí a trendech.

Jak častá je přítomnost dětí v domácnosti, kde dochází k násilí?
V případech, kterými jsme se zabývali, byly přítomné zhruba ve dvou třetinách. Je to samozřejmě velký problém a děti jsou těmito situacemi velmi ohrožené. Jsou bezmocnými svědky násilí a v nouzovém stavu jim ještě zmizely únikové aktivity typu kroužky, škola, kamarádi. Děti navíc v těch situacích fungují často jako rukojmí. Hodně často drží násilný partner partnerku v šachu právě přes děti. Tato čistá forma psychického násilí se opět velmi špatně prokazuje. Navíc otec má pochopitelně ze zákona právo se svými dětmi trávit čas. Dokázat akt psychického násilí se daří podle všeho nejhůř.

Vnímáte ještě nějaké další systémové deficity v pomoci obětem?
Azylových a krizových lůžek je všeobecně akutní nedostatek. Ukázalo se, že je to opravdu vážný problém. Když už někdo detekuje situaci jako domácí násilí, tak nemá oběť kam umístit. Pokud by se měla vracet karanténa nebo nouzový stav, tak toto je třeba aktivně řešit okamžitě. Lůžek je málo i za běžných okolností, ale v nouzovém stavu se tento nedostatek projevuje ještě palčivěji, protože v důsledku karanténních opatření mají oběti a jejich děti omezenější možnost využít pomoc rodiny či blízkého okolí. Specializovaných azylových domů pro oběti domácího násilí je nedostatek a ne všechny azylové domy například mají možnost vyčlenit karanténní byt s oddělenou kuchyní a sociálním zařízením. Problém se týká i pachatelů. Policie měla v některých regionech vyhrazené ubytování, kam bylo možné umístit vykázané osoby. Jinde kapacity chyběly a vykázat je tak za nouzového stavu nebylo reálně kam.

Jak je na tom Praha s kapacitou pobytových služeb pro oběti domácího násilí?
Špatně. Podle organizací, s nimiž jsme dělali rozhovory, je to opravdu velký problém. A důvodů je celá řada. Praha by podle mě měla mít přehled krizových lůžek a jejich kapacity posílit. Prahy se tento problém určitě velmi dotýká, dle našich informací se jedná ale o celoplošný problém. Lakonicky můžeme říct, že v Praze je to špatné a jinde ještě horší.

Praha se snaží šířit osvětu ohledně domácího násilí i propagací linek, které mohou volat ohrožené osoby, ale též lidé v jejich okolí. Funguje tato kampaň?
Informovanost v tomto smyslu je velmi důležitá. Oběti domácího násilí totiž často dlouho mlčí, protože se stydí nebo neví, jak situaci řešit. Proto je jistě třeba informovat jak oběti, tak lidi, kterých se to přímo netýká, ale jsou v roli svědků. To, že se toto téma během nouzového stavu objevilo v médiích, zřejmě pomohlo. Protože podle pomáhajících organizací se na ně začali častěji obracet i právě svědci domácího násilí. Například sousedi, širší rodina a podobně. Zdá se, že celospolečenská citlivost vnímání tohoto tématu vzrostla. Tento typ informování je zásadní. Rozhodně si myslím, že by se v tom mělo pokračovat. U domácího násilí je klíčové, aby ho lidé vůbec detekovali.

Co byste v tom ohledu poradila?
Ve chvíli, kdy vám někdo kontroluje email nebo zakazuje kontakty s dalšími členy rodiny, nutí vás dělat věci proti vaší vůli, tak už jde o aspekt násilí, který je třeba řešit. Média a mediální kampaně podle mě mají velký potenciál v tom, že mohou zvýšit celkovou citlivost společnosti vůči násilí a násilnému aspektu ve vztazích. Citlivost vůči chování, které už není v pořádku. Násilí totiž nezačíná v momentě, kdy mi někdo zlomí nos, ale když mi kontroluje email nebo zakazuje telefonovat s kamarádkou. Protože to je přeci mé rozhodnutí, jestli s ní budu telefonovat a jak dlouho.

Vidíte nějaký rozdíl v pozici obětí domácího násilí na venkově a ve velkoměstě?
To je těžké generalizovat. Navíc každý region funguje trochu jinak. Hodně záleží, jak pracuje místní OSPOD či policie, jak ty záležitosti vyhodnocují. Obecně mají samozřejmě velká města výhodu ve větší koncentraci služeb a jejich větší anonymitě. Víme třeba o případu, kdy sousedka z bytového domu zavolala policii, když slyšela přes stěnu nějaký problém. Když by se to stalo ve venkovském domku, tak se oběť nejspíš pomoci nedovolá. To je ale jen jedna situace z mnoha, kterou nelze zobecňovat. Celospolečensky je pro mě velké téma schopnost rozlišit násilné situace a nějak se k nim postavit. To platí s určitými nuancemi stejně pro město i vesnici. Citlivost vůči násilí by se měla zvyšovat. A potenciál je i v netradičních metodách.

Ve kterých například?
Organizace Rosa ve spolupráci s Nadací Vodafone zapojila během nouzového stavu poštovní doručovatele a kurýry. Vedla je k tomu, aby si v domácnostech všímali rizikových projevů násilí, aby se nebáli v případě podezření zeptat a zároveň se uměli zeptat tak, aby tím neohrozili bezpečí oběti, případně uměli nabídnout využití nové aplikace Bright Sky nebo přivolání pomoci atd. V každém prostředí je třeba volit různé kanály, kterými může mít oběť „průduch“ do vnějšího světa. Na vesnici to bude vypadat jinak než ve městě.
Vždy je ale důležité, aby oběť dostala informace. Ty umožňují v první řadě vůbec rozpoznat, že čelí domácímu násilí. Dalším krokem je seznámení s místy, na která se lze obrátit. Situace zpravidla vyžaduje komplexní řešení a proto je důležité se obrátit na více míst najednou. Pomáhající organizace, OSPOD, policie, rodina, přátelé. Ty situace bývají náročné a je zapotřebí, aby v tom oběť nebyla sama a nezůstala izolovaná se svým násilníkem. Je zapotřebí dostat i k lidem v okolí informaci, jak mohou pomoct.