Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Studentská literární soutěž na téma 10 let v Evropské unii

Praha - Zveřejňujeme tři nejlepší studentské práce z pražského kola literární soutěže Deníku s Evropskou unií. Vítězům gratulujeme!

31.5.2014
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: DENÍK/Jiří Kopáč

1. místo: Jak se (ne)známe? 

Michaela Zapletalová, Gymnázium Altis, Praha 10

Každá země má své stálé stereotypy. O některé se říká, že její obyvatelé pojídají psí maso (viz reklama o páru, který má velkého psa, dají ho pohlídat kuchaři… s konečným záběrem na pochutnávajícího si přítele, protože kuchař byl 
z Vietnamu a pochopil gesto podání psa, jako přinesení požadovaného pokrmu k servírování), o jiné zas, že jsou to žabožrouti, protože si dopřávají žabí stehýnka (nebojte, není to nic strašného, chutná to jako kuře), a o další, že je to pivní národ. U té bych se ráda zastavila, protože se má nejdřív zamést před vlastním prahem.

To, že se o nás říká, že jsme pivní národ, není tak zcela přesný pojem, protože když se podíváte na Čechy (celkově), zjistíte, že tzv. pivní pupek má pouze 96 % mužů, lze započítat i ženy, v některých případech i děti. Zbylá 4 % mají bezkonkurenční postavu. Jeden stereotyp obhájen, pojďme na další.

„Češi se neumí oblékat," tohle mě docela pobavilo. Většina mužů (je to stereotyp obracející se zejména na muže) nosí módní oblečení. Nebýt jejich maminek, pravda, nechodí tak dobře oblékaní, protože nebýt nich, nosí stále stejné tričko a kalhoty, ale na zdůvodnění se už tento předsudek nevztahuje.

Češi se často mračí, říkáte… A vy se divíte, když musí čelit takovýmto nesmyslným stereotypům, které ani nejsou založeny na pravdě? Další ryze česká povaha je, že vždy vše zesměšní, podají to vtipně, ironicky, neberou to vážně. Kdyby to byla pravda, tak tu celou dobu píši ironií.

Tímto bych zakončila kapitolu o českých stereotypech, protože další neznám, a ani znát nechci, a ráda bych se vrátila k tzv. žabožroutům. 
O nich je známo mnohem více stereotypů, jako třeba „Francouzi jsou hákliví na jejich jazyk a brání se cizím jazykům". To z vlastní zkušenosti mohu vyvrátit, protože když jsem přijela do Francie a oni slyšeli moji francouzštinu, sami přešli do angličtiny. Další příklad je opět z mojí návštěvy Francie. Objednávala jsem si kafe, s domněnkou, že když řeknu „une espresso", dostanu kafe. Jenže kvůli mojí výslovnosti došlo k omylu, číšnice pochopila une espresso, jako une pression a přinesla mi točené pivo. Samozřejmě jsem si k tomu taky řekla svoje. Do očí jsem jí řekla, že to nechci a ať mi přinese původně objednané kafe. Malinká jako mraveneček byla. No a když jsem potom teda dopila to pivo, tak jsem se vydala na průzkum dalších krás Francie.

O Francouzích se traduje, že jí koňské maso, šneky, smradlavé sýry a žáby. Toto vyvracet není třeba, je to pravda, nezapomínejte ale, že francouzská kuchyně je drahá a žádaná. Francouzi jsou věčně ve stávce, není tak přesné. Francouzi jsou buď ve stávce, nebo na dovolené, je přesnější. Nicméně hodlám své tři týdny strávené ve Francii zopakovat. Třeba v Maďarsku.

2. místo: Odjet, či zůstat?

Kristýna Josrová, Gymnázium Jaroslava Heyrovského, Praha 13

Každý jsme jiný, už jen tady 
v České republice a s ostatními zeměmi je to úplně stejné. Jiné zvyky, barva kůže, přátelé, humor, životní styl, rodina a její zázemí, styl hudby, oblíbená barva, číslo, film, značka, ať už telefonu, oblečení, elektroniky a takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Každý je originál, protože se lišíme dokonce 
i v maličkostech.

A to mi připomíná, že jednou jsem si chtěla dopisovat 
s cizinci, lákalo mě to a hlavně ten den jsem se nudila. Šla jsem na sociální síť Facebook, přihlásila jsem se a začala hledat. Narazila jsem na pár lidí, co mě oslovili buďto jménem, fotkou, nebo zemí, ve které žili. Ten den jsem napsala 3 lidem. Jeden kluk, Michael 
z Madridu, mi odepsal skoro hned, samozřejmě, že ne česky, ale anglicky.

Začátek konverzace byl strohý: „Jak se máš? Kolik ti je? Na jakou školu chodíš? Nějaký oblíbený film či kapela?" Celkem se mi konverzace líbila, byli jsme tak odlišní a hlavně jsem mu rozuměla, postupem času v konverzaci to bylo horší, už jsem musela použít Google překladač, ale proč ne.

Trošku se mi smál za lámanou angličtinu, ale asi ho to taky bavilo si se mnou psát. Aniž bych ho znala, padnul mi do oka, samozřejmě nemůžu vědět, kdo sedí za počítačem, jestli je to fakt on, ale nad tím jsem tenkrát vůbec nepřemýšlela, prostě jsem si 
s ním psala a psala.

Pořád bylo co, jak malé děti jsme se dohadovali, jaký film je lepší. Napsal mi: „Prostě nejlepší jsou horory, rád se dívám, co se stane." „Ne, nejlepší nejsou horory, ale komedie, mám horory ráda, ale radši se směju." „Já se taky rád směju, ale říkám ti, horory jsou daleko lepší a propracovanější v efektech." „To máš pravdu, efekty dobrý, ale na pořádnou komedii to nemá, kde se směješ od začátku do konce."

„Už to chápu, preferuješ komedii, protože u hororů se bojíš." „Nebojím." „Ale bojíš určitě jo." „Tak u některých možná ano, ale o tom ty horory jsou a mám je ráda, jen komedie mám radši." „No dobře, budu ti teda věřit." „Hej, počkej, tohle ti vrátím." „To jsem zvědavý."

A takhle popichovat jsme se mohli pořád. Psali jsme si 
o kamarádech o rodině, jak trávíme volný čas, dokonce došlo i na Prahu, jaká je, že se sem chce někdy podívat, že ho zajímá cestování a o Praze slyšel jen to dobré, což jsem byla ráda, ale i tak jsem ho upozornila na kapsáře v metru.

Potěšilo mě, že věděl, kde je vůbec Česká republika, že jsem mu to nemusela vysvětlovat. Dokonce mě udivovalo, jak dlouho nám vydrželo si dopisovat a to jsme si psali skoro každý den. Škoda jen, že jsme spolu přerušili kontakt, kdo by mohl jen tak říct, že má kamaráda cizince někde v Evropě. Doopravdy mě mrzí, že to tak skončilo, byli jsme každý úplně jiný, i ta kultura v rodině, a přesto jsme si rozuměli.

3. místo: Evropa včera a Evropa dnes

Vladimír Gli, Gymnázium Nad Štolou, Prala 7

Je to už skoro 10 let, co jsme vstoupili do Evropské unie, a za těch pár let, co uplynuly jako voda, se mnohé změnilo. Jelikož mám mezi příbuznými i cizince, již od malička jsme jezdili do ciziny, konkrétně do Litvy. Pro ty, co nevědí, je to jeden z Pobaltských států na východ od nás. Pokud se chcete 
z České republiky dostat do Litvy, musíte jet přes Polsko. Předtím, než jsme společně 
s Polskem a Litvou vstoupili do Evropské unie, byla cesta autem velmi náročná. Museli jsme projít 2 pasové kontroly, které dohromady zabraly nejméně 
2 hodiny, ale obvykle byla obzvláště na litevských hranicích kolona, která nás zdržela na další 2 hodiny. Dalším problémem je infrastruktura.

V Polsku totiž kvalita dálnic odpovídá kvalitě našich silnic III. tříd. Po roce 2004 se všechno razantně změnilo. Vstoupili jsme do Schengenu, hranice byly úplně zrušeny a díky Evropskému fondu dotací se dokonce i kvalita polských silnic zlepšila 
(i když ne o moc).

Takhle jsem to viděl asi před pěti lety. Teď mám před maturitou a řeším budoucí studium. Mimo jiné je také otázkou, kde chci studovat… Díky svým rodičům jsem doposud navštívil mnoho míst v Evropě i mimo ni. Některá mne uchvátila více, některá vůbec. Nejblíže je mému srdci nejspíš Španělsko. Uchvátily mne jeho Kanárské ostrovy, hlavně ostrov Gran Canaria. Za několik let jsem tam byl s rodinou tolikrát, že tam znám prakticky každý kamínek.

Dnes dle mého názoru mladí chtějí studovat ve Francii nebo ve Velké Británii. Musím uznat, že jsou tyto země velmi lákavé, ale mne neuchvátily. Také, aby student mohl žít v zahraničí, potřebuje mít určité znalosti. Jednou z nejdůležitějších je znalost místního jazyka. Tento fakt některé studenty může okamžitě odradit. Další důležitou věcí, kterou musí student ovládat, jsou místní zvyky. Pokud neznáte místní zvyky, můžete se snadno dostat do potíží. V Evropské unii máme 28 zemí a každá má své vlastní tradice, které někdy bývají podobné, ale mnohé jsou rozdílné. To, co v jedné zemi považují za největší vyjádření vděku, může ve vedlejší zemi znamenat urážku nejvyššího stupně. Nikdo nechce mít z ostudy kabát…

Myslím si, že díky vstupu do Evropské unii a do Schengenského prostoru, se tzv. skrytá unijní politika hodně změnila. Pro mladé cestovatele a studenty se otevřely hranice, 
a mnohá místa se pro ně staly dostupnými. Stali jsme se jednou velkou rodinou, ve které se můžeme lépe pohybovat. Máme více míst na výběr, kde chceme žít. Česko je součástí Evropské unie a zároveň jsme si s našimi sousedy bližší.

Tuto svojí mini úvahu bych rád zakončil malinkou básní:

Český národ neskoná,
bude zde až na věky,
on všechny hrůzy překoná,
ten náš národ odvěký.
Ležíme v srdci Evropy,
protéká námi Vltava,
nejsou v ní ložiska ropy,
ale je modře modravá.
Uteklo to jako voda,
v unii jsme již 10 let,
jsem si jist, že to není žádná škoda,
že jsme se rozhodli touto cestou jet.

Čtěte také: Literární soutěž studentů o EU: do redakce přišla více než stovka příspěvků

Literární soutěž Naše Evropa.

Autor: Redakce

31.5.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Celkem na úseku dálnice D6 bouralo 42 aut.
AKTUALIZOVÁNO
41

Nehody více než čtyřiceti vozidel zablokovaly dálnici D6 u Prahy

Deskové hry si můžete v Tyršově domě zahrát až do neděle.
15

Největší festival deskových her zavítal do Tyršova domu. Koná se už po sedmnácté

Kellnerova nadace odmítá Babišova slova, že nejde o charitu

Rodinná nadace nejbohatšího Čecha Petra Kellnera a jeho manželky Renáty se ohradila proti slovům dalšího miliardáře a šéfa hnutí ANO Andreje Babiše v časopisu Forbes, že Kellner si udělal školu, ze které pro sebe čerpá dobré absolventy. Babiš magazínu řekl, že takovou činnost nepokládá za charitu.

Superdebata Deníku: ptejte se Babiše a dalších lídrů

Pokud chcete ještě něco vědět před volbami od kandidujících stran, máte šanci se zeptat právě teď. Deník ji vašim jménem položí už ve čtvrtek 19. října, tedy den před parlamentními volbami, desítce lídrů politických stran při závěrečné předvolební debatě v sídle listu.

Startuje soutěž Chance být hvězdou. Točte a posílejte videa

Parádičky, skvostné góly. Bláznivý maskot, hluční fanoušci (a sličné fanynky). To všechno přináší fotbal. A právě dnes startuje soutěž, jež určí, kde najdete ty nejzajímavější borce.

Nový šéfdirigent České filharmonie Byčkov má smlouvu na pět let

Ředitel České filharmonie (ČF) David Mareček dnes v pražském Rudolfinu za přítomnosti ministra kultury Daniela Hermana (KDU-ČSL) podepsal pětiletou smlouvu s novým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem. Čtyřiašedesátiletý Američan ruského původu filharmonii povede po zesnulém Jiřím Bělohlávkovi. Semjon Byčkov byl jmenován šéfdirigentem a hudebním ředitelem České filharmonie od sezony 2018/2019. Orchestru se současně ujmou dva hlavní hostující dirigenti Jakub Hrůša a Tomáš Netopil.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení