Jaroslav Chaloupka, 16 let: Já se zajímám hodně o divadlo, chodím do něj každý týden a pak jsem v dramatickém kroužku. Nemohl bych bez toho fungovat, dokáže mě to naplnit a motivovat k další práci. Taky se při představení uklidním, úplně vypnu, zapomenu na starosti a soustředím se jen na inscenaci. Divadlo je zážitek, je to oproti filmu živé. Nejkrásnější je na něm improvizace. Dostal jsem se k tomu ale až v deváté třídě, když mi mamka dala lístek do divadla. Vzalo mě to tak, že jsem řekl, že to chci dělat. Mým snem je jít na DAMU a sny se mají plnit, nebo se o ně pokusit. Já navštěvuji představení v Mladé Boleslavi. Scéna v Praze je hodně bohatá, každé divadlo má něco do sebe. I co se týče dramatické výchovy to v Praze žije.

SOŠ logistických služeb - Jaroslav Chaloupka.

Josef Rajtr, 17 let: Už asi deset let hraju na bicí. Svůj volný čas tak trávím posloucháním hudby a nebo hraním. Když jsem byl malý a pouštěl jsem si třeba záznamy koncertů v televizi, seskládal jsem si různé plastové krabičky a hrál na ně. Tak se rodiče rozhodli mi koupit bicí. Nejdřív, když jsem neměl takovou sílu, jsem mohl hrát doma. Postupně to ale bylo složitější, chodili za námi sousedé a chtěli, abych hrál třeba jen v určité hodiny. Vyřešili jsme to zkušebnou, kam chodím hrát asi tak dvakrát či třikrát týdně. Doma cvičím hlavně techniku. Taky už skoro rok hraju v kapele a vypadá to, že budu i v dalších. Nejvíc mě baví rock a metal. Přemýšlím, že bych po škole zkusil jít na konzervatoř, a nebo odejít za muzikou do ciziny, případně pak i do Ameriky. Chodím hodně i na koncerty různě po Praze, ale spíš na osvědčené kapely. Někteří vyráží i do klubů na různé malé skupiny kvůli zkušenostem, ale já rád jdu na jistotu. V Praze je toho opravdu hodně, ale záleží na každém, jestli si najde čas.

SOŠ logistických služeb - Josef Rajtr.

Jakub Urban, 20 let: Já jsem hodně společenský člověk, baví mě divadlo, hlavně muzikály. Zpívání naživo je pro mě velký zážitek. Mám to raději než filmy, i protože je to událost, lidé se hezky oblečou, má to atmosféru. Mým největším koníčkem jsou ale plesy a tanec. Za jednu sezonu zvládnu až patnáct plesů, aktuálně jich mám na kontě osm. Chodím hodně v Praze, ale i mimo ni. Dvakrát ročně do Kralup, jezdíme i do Českých Budějovic. Naše rodina má v těchto kruzích hodně známostí, dostáváme tak pozvánky i do uzavřených společností. Nejraději mám ples v Kralupech, každý rok má totiž téma. Vloni to bylo Španělsko. Lidé tak přišli v černo-červené kombinaci, učili nás tam i kroky na španělské písně. Praha je kulturně velmi rozmanitá, vždycky se tu najde něco, kam člověk může vyrazit. Plesy jsou tu designovější, okázalejší, ale lidé jsou tu pochmurnější. Většinou trvá, než vyrazí na parket. Mimo Prahu to sice není tak honosné, ale lidé jsou veselejší.

SOŠ logistických služeb - Jakub Urban.

Lukáš Urbánek, 18 let: Od svých čtyř let hraju na klarinet, od páté třídy i na saxofon. Původně jsem na klarinet ani nechtěl, ale v té době nebyla jiná možnost. Moji rodiče pochází z Rumunska, kde je saxofon velmi rozšířeným nástrojem. Měl jsem tam velmi oblíbeného saxofonistu. Když mi byly asi čtyři roky, tak měl strejda svatbu a hrála tam kapela právě s tímhle saxofonistou a já jsem z něj nemohl spustit oči. Od té doby jsem to chtěl. Začínal jsem v Pečkách u Kolína, potom jsem hrál v Městské hudbě Františka Kmocha. Teď jsem v Národním dechovém orchestru a dostal jsem se na konzervatoř, kam po maturitě nastoupím. Nejvíc mě baví hrát klasiku, i když je saxofon spojený spíš s jazzem. Ale u něj se naučíte pár tónů, řeknou vám tóninu a každý tón, který zahrajete, ladí. Klasika je nevyzpytatelná, je to větší výzva. 

SOŠ logistických služeb - Lukáš Urbánek.

Ve spolupráci s projektem 
Logo Praha