Jedna z pravidelných přednášek o jaderné energetice, kterou pořádá společnost Energoservis (servisní divize ČEZ) společně se sdružením Jihočeští taťkové a s níž její ředitel inženýr Jiří Týc objíždí střední školy v Čechách, na Moravě i v Rakousku, získala tentokrát nečekaně na aktuálnosti. Týc musel změnit obvyklý scénář a přednášku aktualizovat podle toho, co se děje v Japonsku.

„Na mezinárodní hodnotící stupnici INES (The International Nuclear Event Scale) byla nehoda v jaderné elektrárně Fukušima označena stupněm 4 ze sedmi možných. Ten sedmý byl zatím přidělen pouze jednou a byla jím ohodnocena právě černobylská katastrofa před 25 lety,“ říká Týc. Vzápětí však dodává, že podle Dany Drábové, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, lze Fukušimě patrně již přidělit stupeň pět, protože nehoda zasáhla své okolí.

Ale jde právě o přímý vliv na okolí, a to bez ohledu, kterým směrem právě vítr žene radioaktivní mrak, který unikl z reaktorů v důsledku upuštění páry kvůli nebezpečí poškození kontejmentu (obálky) reaktoru. „V roce 1986 se při havárii v Černobylu dostalo do ovzduší přes 7000 tun radioaktivního prachu, v němž byly obsaženy snad všechny radioaktivní prvky, které existují,“ říká Jiří Týc. Podle něj něco podobného v Japonsku nehrozí, alespoň dokud nebude poškozen kontejment některého z reaktorů.

Černý humor a realita

Týc také uvádí první údaje o radioaktivním ozáření lidí ve Fukušimě. Jeden z pracovníků tam byl vystaven dávce 104 milisievertů. Při běžném rentgenu náš organismus vstřebá asi 4 milisieverty. Ohrožení života přitom znamená jeden sievert, smrt 10 sievertů.

Obdobně se lze dívat na nebezpečí pozůstatků černobylské tragédie. Radioaktivní cesium, které se u nás z černobylského mraku usadilo, je dnes
v zemi v hloubce čtvrt metru a jeho stopové množství najdeme v houbách. I jejich největší milovník jich však nesní do konce života tolik, aby to ohrozilo jeho zdraví.

Otázky studentů říčanského gymnázia však směřují i do jiných oblastí. „Jsou už známa místa pro definitivní úložiště jaderného odpadu v Česku?“ „Nejsou, bylo vytipováno osm lokalit, ale žádná nebyla dosud vybrána. Víte, jak se na to dívají jejich obyvatelé,“ podotýká Jiří Týc. „Máme ale čas do roku 2065,“ dodává s úsměvem.

Jiří Týc: Při povodni byly „jaderky“ stabilním zdrojem

close zoom_in Jak hodnotíte reakci gymnazistů po dnešní přednášce?
Jsem trošku překvapen, i když vím, že mladí lidé se zabývají úplně jinými věcmi než jadernou energetikou. A musím říct, že takhle dlouhý potlesk jsem za těch jedenáct let, co to dělám, ještě nezažil.

Dovedete si představit, jaká by v těchto dnech (Fukušima atd.) byla atmosféra na podobné přednášce, kde by místo gymnazistů byly Jihočeské matky?
Byla by velice zjitřená. Už jsem několik takových besed zažil a tam se nesmějí používat technické argumenty, protože na ty matky neslyší. Tam musíte jít na city. Já tady žiji se svou pětiletou holčičkou, a kdybych věděl, že jí to může nějak ublížit, tak bych tady nebydlel, říkám.

Možná, že jste mohl připomenout, že do Temelína se může každý po předchozím objednání normálně podívat.
To jsem zapomněl, ale ještě to řeknu vedení školy. Ale věřím, že si tu vybereme pár zájemců pro tzv. letní univerzitu, jejíž účastníci se do Temelína podívají.

Tsunami u nás naštěstí nehrozí, ale velká voda ano. Temelín má svůj vlastní přivaděč vody pro chlazení reaktorů. Mohl byste připomenout, jak to tam vypadalo při povodních v srpnu 2002?
Byl problém dostat tam operátory, autobusák nám v třiceticentimetrové vodě odmítl jet, uvažovalo se o vrtulníku, ale pak se to řešilo vojenskou tatrou. Druhý den ráno už nemohli jet od Týna přes hněvkovickou přehradu, protože ta šla přepadem, tak to objížděli skoro sto kilometrů. Kdyby se protrhla hráz přehrady, tak bychom museli oba bloky zastavit, ale jejich chlazení by nebylo ohroženo, na to máme rezervní nádrže. Byli jsme tehdy stabilním zdrojem, problémy měl například Mělník, ale Temelín a Dukovany jely bez přerušení.