Pan Hybš si vzpomíná, že jak kluk z hlavního nádraží měl několik druhů zábavy. Mezi jednu z nich patřila jízda na lokomotivě. „Tatínek dělal ve Vršovicích v dílnách hned vedle nádražní budovy. Já na hlavním nádraží jsem sešel a procházel dopravní kanceláří. Výpravčí se zeptal: jedeš za taťkou? Ano, pravil jsem a prošel na první peron. Tam na mě mávnul strojvůdce. Já vylezl na lokomotivu a tunelem jsem se dostal do Vršovic, kde na mě čekal taťka. Výpravčí mu dal echo. Tak to šlo i zpátky, pouze s tím, že maminka koukala přes zábradlí a čekala, až proběhnu 'dopravou' a po schodech nahoru. To bývala taková předškolní zábava.“

Okna Fantovy budovy zazdili po roce 1945

Karel Hybš prožil 25 let jako obyvatel bytu na pražském Hlavním nádraží.Rodák z hlavního nádraží vzpomíná i dobu těsně po roce 1945. „Z bytů v našem křídle u schodiště byla okna do světlíku, a to ze záchodů i z chodeb. Proč se o tom zmiňuji. Od výstavby Fantovy budovy se na nádraží vystřídala spousta našich a zahraničních 'potentátů'. Zvláště po roce 1945. Delegace za delegací. Faktem je, že schodiště mělo ostrahu vždy, když se něco dělo. Někdo odjížděl a také přijížděl. Ostraha v podstatě znala všechny lidi z domu. Ještě za prezidenta Antonína Zápotockého začala jedna z úprav, kterých jsem byl svědkem. Všechna okna směrem ke světlíku byla zazděna, i to dlouhé okno v mezipatře. Jestli z úsporných důvodů, zda se šetřilo na ochrance, to nevím, ale faktem je, že od té doby nezhaslo do dnešního dne světlo v této chodbě. Není tam přímé osvětlení…“ vzpomíná bývalý obyvatel nádraží.

 

Pohlazení od strejdy Zápotockého

Jedna ze státních návštěv se nakonec Karlu Hybšovi, jak sám říká, stala osudnou. „Pochopitelně, že na nádraží se děly věci. Jezdily delegace, státní návštěvy. Jednou jsem slyšel na schodech povely. Nešel pro mě nikdo. Ovšem já se šel podívat, co se děje. Pod námi byl kulturní sál a dlouhá chodba. Do chodby se chodilo a chodí dveřmi, které nemají křídla. Celá chodba byla plná vojáků po třech metrech v rozestupech. Povel. Najednou šel chodbou nějaký strejda směrem do sálu. Spatřil mě. Zastavil se. Usmál se a pohladil mě po blond pěšince. Byl to Antonín Zápotocký. Jeho pohlazení se mi stalo osudným. Stal jsem se odborářem a tím jsem dosud,“ říká Hybš.

Pamětník také vzpomíná, na hlavní nádraží jako na prostředí svých dobrodružných dětských her. „Jako hlavní zájmová oblast pro hraní zůstalo moje bydliště. Začal jsem se pomalu zajímat o ty ohromné haly, které jsme měli před okny. Byly tam nějaké lávky, čas od času tam chodili řemeslníci, a tak netrvalo dlouho a já tam začal chodit taky. Vždy jsem došel někam, kde jsem pozoroval cvrkot. Faktem je, že to bylo dost vysoko. Bylo to nebezpečné. Na druhé straně jsem získal zkušenosti z práce ve výškách, naučil se balancovat, šplhat a lézt po žebříku. Někdy i zdrhat,“ popisuje své dětství.

Na hlavním nádraží bydlel pan Hybš až do roku 1968, kdy se jeho rodiče přestěhovali na Prosek, kde na zdejším sídlišti dostali náhradní byty. Celý jeho příběh si můžete přečíst na webu Zdopravy.cz.