„Byl to skvělý učitel, ale velmi přísný," svěřila se Vojtěcha. Když mluví o zlaté kapličce, její oči září. A tělo se začíná vrtět. Jakoby říkalo být mladší, hned zase vpluji na prkna, která pro mě znamenala život…V Národním divadle se setkala i s ruskou primabalerínou Jelizavetu Nikolskou, která v Praze působila v letech 1922 až 1945. „Ten, kdo ji neviděl tančit, o hodně přišel!"

Do zlaté kapličky to měla z domu kousek. Celý život totiž s rodiči a bratry bydlela v Opatovické 16.

Stejnou cestu, kterou absolvovala den co den, s ní chodili i bratři a otec. Mužské pokolení rodu totiž hrálo v orchestru.

Dáma každým coulem

Vojtěcha byla každým coulem dáma. A i když venku prahlo a teploměr stoupal nad třicet stupňů, ona nikdy nevyšla z domu bez štrikovaného čepečku a punčošek. Milovala balet, milovala i hudbu. A tak byla častou návštěvnicí i na Žofíně. Když pak měla volno, s rodiči jezdila na letní byt za Prahu.

Rodina pro ni byla nadevše. K mamince, která se o ně starala a skvěle vařila, vzhlížela. Stejně jako k úspěšnému tatínkovi muzikantovi. Parádnice, krásná a úspěšná žena. To byla Vojtěcha Mašková. Muži se jí v té době museli dvořit. Ale ona si nakonec žádného nevybrala. Proč?

„Nikdy se nevdala, neměla ani žádné děti. Možná je to kvůli tomu, že má takový zvláštní postoj k mužům. Když jsme měli třeba společná setkání zde v domově seniorů v Kobylisích na klubu, ukázala na některého z mužů a vykřikla: To je on, to je on, co mě štípnul!" dokresluje mi příběh úspěšné baletky terapeutka Miroslava Grácová. Žena, ke které má Vojtěcha od příchodu do Kobylis nejblíže.

A právě Miroslavě se Vojtěcha svěřovala za poslední dva roky, co je v domově pro seniory, s mnoha tajemstvími, která by jinak zůstala už navždy skryta. Nikdo z jejích příbuzných už ji totiž v Kobylisích nenavštěvuje.

„Jednou mi třeba vyprávěla o bratrovi, jednom ze tří, které měla. Duševní porucha způsobila, že skončil v Bohnicích, kde i zemřel. Byl velmi mladý. A asi ji to hodně poznamenalo, protože si prý velmi živě pamatuje na návštěvy, na které tam za ním s rodiči jezdili."

Vojtěcha se také terapeutce Miroslavě několikrát svěřila s tím, že měla šperkovnici plnou krásných šperků. Nechyběly v ní brilianty či safíry.

Šperkovnice ve Vltavě

Jednoho dne se však bývalá baletka naštvala a hodila šperkovnici do slepého ramene Vltavy kousek od Mánesa. „A pořád mi o tom říkala, jestli bych ji nemohla vylovit. Že je tam sice bahno, ale když si vezmu potápěčský skafandr, tak že bych to mohla zvládnout," usmívá se Miroslava.

Vyslechla si také ač tentokrát jako náhodná účastnice i rozhovor Vojtěchy s paní, která za ní občas chodila do Kobylis. „Byla to snad sousedka, která bydlela u nich v baráku. Bavily se spolu o nějakém zubaři, ke kterému paní Mašková léta chodila. A že on jediný prý ví o té vraždě, která se prý ale nikdy nevyšetřila…"

Ještě nedávno byla Vojtěcha schopná sama chodit. Ale když jsme spolu mluvily, už musela být na velkém křesle. Připoutaná, aby nespadla. Celou dobu se však snažila přezky odepnout…

„Je pravda, že když sem před dvěma roky přijela, byla ještě hodně aktivní, poslední dobu se to zhoršilo. A pořád se vrtí," směje se Miroslava, která během krátké doby pochopila, že Vojtěcha potřebuje hodně individuální péči. Prý to může být i pozůstatek její baletní dráhy, kdy byla zvyklá, že je pozornost zaměřená právě a jen na ni. „Když je někde více lidí, to jí moc nesedí. Naopak miluje, když jdeme do naší kavárny, kde si dá kafíčko, nějaký ten zákusek… To je pak šťastná."

Jídlo, to je její. Vojtěcha miluje maso. Ale je vybíravá. „Když jsem se jí ptala, co by si dala v říjnu k narozeninám, bez váhání mi řekla: Teplé uzené, takové mírně prorostlé, s křenem." K narozeninám si také od sociálních pracovnic objednala spoustu bižuterie. „Jakmile viděla všechny ty náušnice, hned si je chtěla dávat do uší. Je to velká parádnice," směje se Miroslava.

Odlišný humor

S ostatními klienty domova seniorů se moc nedruží. A může to být podle terapeutky i jejím odlišným smyslem pro humor. „Je takový zvláštní. Směje se věcem, kterým se tady třeba nikdo jiný nezasměje. Ale jí to přijde děsně humorné."

Minulé léto, když bylo hezky, s ní Miroslava jezdila venku na vozíku. Ke konci léta ale Vojtěcha začala být nestálá.

„Vezla jsem ji třeba na houpačku, kam strašně moc chtěla. A když jsem ji tam dopravila, tak řekla, že už to není ono, že chce dolů… Je to takový náš malý dirigent," říká se shovívavostí v hlase Miroslava.

Houpačka Vojtěchu tedy nenadchla, zato do výtahu, když dělníci opravovali střechu domova pro seniory, by nasedla hned. „Ptala se mě, co to dělají. A prý se chce také nechat vyvézt na střechu a rozhlédnout se… A ona by se bývala opravdu do toho výtahu nechala posadit. Je už taková trošku bez zábran. Bez zábran, ale za každých okolností svá," usmívá se terapeutka, které Vojtěcha přirostla k srdci.