„Byly to jedny z nejhorších dnů mého života. Tak velké zklamání jsem snad nikdy předtím ani potom nezažil. A šlo přitom o život, snad víc, než v osmašedesátém,“ vzpomíná na události 20. a 21. srpna 1969 František Srp, který tehdy jako dvaadvacetiletý bydlel s rodiči v pražských Střešovicích.

„Celý ten předchozí rok to v Praze vřelo. Atmosféra se sice oproti roku 1968 zklidnila, ale stále jsme čekali, že se něco stane. Smrt Jana Palacha a březnové události na Václavském náměstí po vítězství nad sověty na mistrovství světa v hokeji nás v tom utvrzovaly. Taková nespravedlnost přece nemůže trvat věčně,“ vypráví Srp. Jenže až později si dle svých slov uvědomil, že mnoho starších a pragmatičtějších lidí je už zlomeno a odevzdali se osudu, nebo mu dokonce šli vstříc, odhodili ideály pražského jara a otevřeně se přidávali k vítězící moci. Všichni ale věděli, že na první výročí srpnové okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy se něco stane.

„Byl jsem mladý a lehkomyslný a stejně jako v roce 1968, kdy jsme s kamarády nesměli chybět nikde, kde se něco dělo, jsem chtěl být stále v centru událostí. Rodiče mi sice říkali, že to může být nebezpečné, ale mysleli tím spíš zrádce a fízly, kteří by mně mohli poznat, udat a všichni bychom měli problémy. Já tehdy studoval třetím rokem ČVUT, tatínkovi zbývalo pár let do důchodu, maminka dělala na poště. Nikoho nenapadlo, že by mohlo jít o život,“ pokračuje Srp.

Prázdniny trávil na Vysočině v Herálci, ale v předvečer 21. srpna se do Prahy na motorce vrátil, aby mohl spolu s ostatními demonstrovat svůj nesouhlas.

„Rodiče nebyli doma a tak jen co jsem si hodil věci do pokoje, šel jsem do hospody na Andělku za kamarády, abychom se spolu domluvili. Tam už ale bylo pozdvižení. Někteří lidé přicházeli od krve, s roztrhanými košilemi a vyprávěli, že se začalo demonstrovat již dnes a policie a lidové milice demonstranty u Prašné brány brutálně rozháněli i střelbou. Na dlažbě zůstali ranění i mrtví. Rozumíte, čeští policisté a čeští milicionáři. Ne okupanti z jiné země, ale vlastní lidé! To byl pro všechny velký šok,“ s rozčílením vykládá Srp.

Druhý den šel s ostatními na Václavské náměstí, kde se i přes riziko sešlo na sto tisíc protestujících lidí. „Atmosféra byla úžasná. Zpívali jsme hymnu a skandovali jsme různá hesla, ale v pozdním odpoledni se do nás znovu pustili. Nechápal jsem to, jak mohli takhle zradit vlastní zemi? Nastal zmatek a masakr. Policajti používali vodní děla i slzný plyn. My jsme odpovídali dlažebními kostkami, ale netrvalo to dlouho. Nakonec jsem vyváznul jen s jelity od obušků, několik mých kamarádů bylo zatčeno. Trvalo ještě několik dní, než jsem pochopil, že to je konec. Situace se změnila, odpor slábnul a já se rozhodnul utéct,“ zakončuje Srp, který emigroval na konci roku 1969 ještě se třemi spolužáky přes Jugoslávii a Rakousko do západního Německa, kde se od té doby živí jako soukromý podnikatel v textilním průmyslu.

„Tatínka jsem už nikdy neviděl, maminku až po devíti letech,“ dodává.