Co vás přimělo k odchodu z Chile?

Nebyl jsem nucený emigrovat. Zvolil jsem si odchod ve chvíli, kdy už režim končil. Chtěl jsem pryč. Byl listopad 88 a nebylo jisté, jak to celé skončí. V té době pro mě platil zákaz studia na vysokých školách. Měl jsem problémy s tehdejší státní bezpečností.

Bylo to kvůli vašim aktivitám v rámci disentu?

My jsme pojem disidentství nikdy moc nepoužívali. V Chile jsme říkali opozičník, nebo opozice. Což v rámci diktatury možná není úplně správný výraz. Disidentství je asi výstižnější. Kde ale končí disidentství a začíná opozice?

Jorge Zúňiga PavlovNarodil se v roce 1965 v Chile. V listopadu 1988 odjel do Československa. Od té doby žije střídavě v Praze a Českém Krumlově, kde pořádá literární večery. Od 90. let publikuje v USA, Mexiku a Chile. V roce 2005 mu vyšla první kniha v českém jazyce Stěhování a jiné po(c)hyby.

Jak fungovala studentská opozice v Chile?

Byl jsem členem Organizace komunistické mládeže. Šlo o nelegální organizaci, která existuje dodnes. Já ji ale opustil ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, co jsou komunisté zač. Studentské hnutí v 80. letech v Chile znovu ožívalo, zejména v roce 1983. Jeho cílem bylo obnovit zakázané studentské organizace.

V takové jste působil i vy?

Na Universidad de Chile existoval studentský senát. Zástupci byli voleni na dva roky. Má fakulta v něm měla dva a já byl jedním z nich. Senát nebyl zřízen státem, ale vláda ho nakonec musela tolerovat. Často se odehrávaly manifestace, docházelo k otevřeným střetům s policií. Situace byla jiná, než těsně po převratu, kdy se ztráceli lidé a docházelo k vraždám.

V čem byla situace jiná?

V 80. letech se režim měnil. Snažil se legitimizovat. Vytvořil ústavu, která je bohužel platná dodnes. Nová generace lidí nezažila, nebo si nepamatovala Allendeho. Byli jsme děti. Náš postoj k levici byl jiný než našich rodičů. Allendeho vláda skončila velmi krvavě.

Za co vás vyhodili ze školy?

Nejdřív mi přerušili studium na šest měsíců. Kvůli manifestaci, při které na barikádách hořela auta. Dávali mi to za vinu. A měli pravdu. Existovaly i usvědčující fotografie. Na školách navíc fungovali udavači. Jeden takový spolužák pak v Praze působil jako konzul na ambasádě. Velmi jsem protestoval. Udavači na školách aktivně spolupracovali s režimem a pomáhali dosazeným rektorům.

Jak jste se dostal do Československa?

Úplně náhodou. O emigraci jsem neuvažoval. Jednou jsem na fakultě uviděl letáček. Jakási mezinárodní organizace nabízela stipendia. Tehdy jsem ji ani neznal. Šlo o Mezinárodní svaz studenstva. Dříve to bývala komunistická mezinárodní organizace pro studenty levicového ražení. Přihlásil jsem se a zjistil, že se vlastně hlásím do své domovské strany a že nebude problém jediné nabízené místo získat.

Co jste očekával od komunistické země a jak se změnil váš názor?

Očekával jsem, že společnost ekonomicky funguje a že je schopna držet krok a uspokojit obyvatelstvo. Zároveň jsem čekal, že lidé budou šťastní. Ale zjistil jsem, že realita je přesně opačná. To mě velmi zklamalo. Velmi rychle jsem se dostal do problémů. Hlavně osobních. Chodil jsem se slečnou, jejíž otec byl velké zvíře ve straně a nechtěl, aby jeho dcera chodila s cizincem. Ještě před revolucí mi bylo doporučeno, abych náš vztah zvážil.

To je velmi osobní záležitost…

Myslím, že dobře vystihuje realitu. Komunisté se montovali do všeho. Chtěli řídit život lidí do posledního detailu.

Jak jste prožíval sametovou revoluci?

Kamarádi si ze mě dělali legraci. Říkali, že je zvláštní, že jsem v Chile směřoval k revoluci, pak jsem přijel sem a tady také propukla revoluce. Ptali se, jestli jsem v ní neměl prsty.

A měl jste?

Neměl. Vždycky jsem stál ovšem na straně, která mi přišla utlačovaná. Jsem pyšný, že jsem byl komunista v pinochetovské Chile a jsem velmi hrdý na to, že jsem okamžitě odstoupil, když jsem spatřil komunismus na vlastní oči. Zažít a zapojit se do sametové revoluce je úžasná zkušenost. I když pro cizince trochu komplikovaná.

Jaké to bylo pro cizince?

Pobíral jsem stipendium od státu. Měl jsem opravdu velký strach, co by se stalo, kdyby revoluce nezvítězila. Naštěstí zvítězila. Mezi zahraničními studenty se nedalo najít člověka, který by revoluci podporoval. Zůstávali velmi loajální s režimem, což mě hluboce mrzelo. Spolužák Maďar dobře věděl, proč to dělá. Pomáhali jsme psát transparenty a dostávali dílčí úkoly. Během okupační stávky nám lidé v menze v Celetné dávali kanystry s čajem a my je nosili na stávku. Nebyli jsme v první lajně, to byla česká záležitost.

Bylo těžké se v Praze jako cizinec uchytit?

Měl jsem situaci jako student lehčí. Přijel jsem, dostal jsem lístky na jídlo, stipendium na ubytování. Měl jsem kde spát a co jíst. Navštěvoval jsem jazykovou školu. Studentská cesta je poměrně snadná. Imigrant, který musí utíkat, má situaci opačnou. Nedokážu si představit, jak bych všechno zvládl.

Kdy jste se rozhodl, že zůstanete v Praze?

Po revoluci jsem chtěl přirozeně dostudovat. Stipendium mi ale přestalo stačit, a tak jsem začal pracovat. Nejdříve při škole, později jsem školy zanechal. Začalo se mi dařit v podnikání. Jednalo se o pouliční prodej, ale i to bylo podnikání. Zkrátka to vyplynulo. V Chile jsem se jako mladý věnoval pouze disentu. Nechodil jsem do kina, neměl jsem společenský život. Bral jsem vše velmi vážně.

Jaké to bylo v Praze?

V Praze jsem poprvé objevil svobodu. Moji spolužáci se v Chile dostali do vlády. Měl jsem od nich nabídky. Tenkrát jsem se ale rozhodl, že to nechci. Zajímavější pro mě byla Praha. Líbil se mi život v Čechách, měl jsem přítelkyni, práci, objevoval jsem kulturu, Evropu. Začal jsem cestovat. Říkal jsem si, že pokud se vrátím do Chile, sám se připravím o obrovské možnosti.

Jaký je váš vztah k Chile nyní?

Byl jsem tam před dvěma lety, nebylo to poprvé. Vůbec jsem nezpochybňoval svůj pobyt v Praze. Letos jsem byl v Chile měsíc a půl a stala se kuriózní věc. Poprvé jsem začal pochybovat. Doufám, že to přejde. Z Chile jsem se vrátil před třemi týdny. Přemýšlím, co mi pobyt dal. Setkal jsem se se spoustou lidí, které jsem dlouho neviděl. V jižní Americe jsou lidé více bezprostřední. Každá země má vynikající vlastnosti, které člověka povzbudí. Česká republika má spoustu kladných charakteristik, na které jsem hrdý.

Jaké třeba?

Český národ nepatří k evropským národům, které kolonizovali jiné. Nemá zlou minulost, naopak. Lidé vnímají politické a další nekalosti jinak, než třeba Angličané. Češi nejsou tak nadřazení. Některé věci mi zde naopak chybí. Například srdečnost. Trvá dlouho, než se s někým opravdu spřátelíte.

Sledujete stále situaci v Chile? V posledních letech tam docházelo k častým studentským protestům.

Sleduji. Ne kvůli osobním vazbám, ale zajímám se. Studenti vždy dokázali v pravou chvíli poukázat na věci, které je potřeba změnit. Jsem svým způsobem hrdý, že jsem mohl být součástí studentstva. Při pohledu zpět vidíme, že studenti jsou vždy takovým hnacím motorem, který na sebe dokáže vzít určitou zodpovědnost.

Jak hodnotíte současnou situaci v České republice?

Jsem velmi zklamaný zdejší xenofobií. Tato země patří k vyspělým státům. Lidé si neuvědomují, v jakém blahobytu žijí. Mnoho lidí muselo v dějinách z různých důvodů emigrovat. A Češi patřili k národům, které migrovaly. Počínaje Komenským, konče obdobím těsně před sametovou revolucí. Je to paradox. Vždyť Praotec Čech byl největší migrant.

Čím to podle vás je?

Jde o hmatatelný důkaz, že komunismus zničil duši lidí a že se za 25 let bohužel nedokázaly některé věci změnit. Zůstala neuvěřitelná zkáza, kterou teď konkrétně vidíme. Je potřeba ukázat, co v nás je. Já už to říkám jako místní. Nechápu, že se spisovatelé neozvali. Mluví o angažovanosti, ale nikde jsem nečetl, že by se někdo z nich hlasitě vyjádřil.

Plánujete vy sám třeba veřejné prohlášení?

Napsal jsem text Spisovatel na útěku. Vyjde v literárním časopise. Chtěl bych upozornit, že mezi lidmi na útěku může být profesor, lékař, zlatník, kuchař… Konkrétní lidé. Před mnoha lety jsem byl v Sýrii. Žijí tam velmi milí a srdeční lidé. Je hrozné, co zažívají. Přijde mi, že Česká republika se počínaje hlavou státu nechová podle hodnot, které údajně hlásáme.