Letošní díla, které slavnostně odhalili v neděli 17. srpna, vytvořili tři sochaři a jedna autorská dvojice. Sochařské sympózium Cesta mramoru v Dobřichovicích slaví v letošním roce šestý ročník.

„Celá akce vznikla 
v roce 2003 a koná se jako bienále každý druhý rok. Jeden rok se sochy sekají na určitém místě a po roce se přesouvají na chodník, který vede 
z Dobřichovic do Karlíka,“ vysvětlil zakladatel a prezident sochařského sdružení Cesta mramoru Petr Váňa. 
V prvním ročníku vytvořili pět soch, pak vždycky čtyři. Na cestě jich nyní stojí sedmnáct a později se k nim přidají další čtyři.

Sejdeme se 
pod lávkou

V Dobřichovicích pod lávkou se od 20. července do 17. srpna usadila pětice autorů spolu 
s pomocníky. Pod rukama jim vznikají čtyři sochy ze sliveneckého mramoru. „Tady 
v údolí se totiž těží slivenecký mramor. A to byla i základní myšlenka, proč založit sympózium. Byla by totiž škoda neukázat, co z tohoto místního kamene může vzniknout,“ popsal sochař Petr Váňa, který jednu sochu vytvořil také 
v první ročníku sympózia.

Jinak se snaží, aby na každý ročník přijížděli noví sochaři. Každý se totiž podívá na kámen jinýma očima a vzniknou nové sochy. „Představoval jsem si to, jako když máte louku, kam svítí slunce, a je tam voda a každá kytka je na louce úplně jiná. Kolem cesty ke Karlíku jsou sochy také jako květiny. Kámen má různé podoby, může být špicovaný i leštěný. Škála zpracování je veliká,“ popsal Petr Váňa.

Občas prý někdo namítá, že za měsíc nelze vytvořit velkou sochu, ale podle Petra Váni to není pravda. Měsíční práci si totiž připravují půl roku dopředu. Sochu už musí mít autoři vymyšlenou předem. Kámen mají vytěžený a všechno domluvené. Pod lávkou je potřeba připravit i zázemí, natáhnout elektriku a připravit i stany či plachty, kdyby hodně pršelo. Sochaři pak mají celý měsíc jenom na samotnou realizaci.

Tematická díla, jako abstrakce, Kazi, Teta a Libuše nebo žraločí ploutev, patří 
o prázdninách autorům Radomírovi Dvořákovi, Rastislavovi Jackovi, Jaroslavu Hanákovi a autorské dvojici Ivaně Junkové a Janu Slovenčíku. Ať byl víkend nebo všední den, přišli na dobřichovickou louku v sedm ráno a pracovali kolem dvanácti hodin.

Tvar sochy je 
na autorech

Pořadatel Petr Váňa autorům do tématu nemluví. „Konzultuji s nimi tvar v průběhu přípravy, ale spíše po stránce technologické a technické, aby to dokázali za měsíc vytvořit. Téma nechávám na nich,“ řekl Petr Váňa. Líbí se mu žraločí ploutev od Ivany Junkové 
a Jana Slovenčíka, manželů z nedalekých Řevnic.

„Je to zajímavý projekt, dokonce i trochu diskutabilní. Sochu totiž chtějí umístit do řeky Berounky. Myslím si, že je to i dobrý nápad, protože tady voda stoupá a klesá. Může se to stát jakýmsi vodočtem a bude to i lákadlo,“ uvedl. Samotné umístění ale není úplně jednoduché, o postupu ještě jednají s povodím.

Petr Váňa si velmi pochvaluje spolupráci s městem, protože bez jejich podpory by sympózium zaniklo stejně jako v jiných městech. „Dobřichovičtí jsou úžasní, jak tu myšlenku přijali. Dokonce když tu byly naposled volby, tak si všechny strany daly do programu podporu sympózia,“ radoval se Petr Váňa. Bez zázemí a peněžní podpory by se totiž nedalo uskutečnit.

Problém během povodní

V prvních letech pracovali sochaři blíže zámečku, ale prach a hluk místním obyvatelům úplně nevyhovoval. Nicméně z té doby se u zámku na břehu Berounky dochovala i jedna socha. Japonský sochař Osamu Ishikawa projektoval svoji sochu Pilgrimage na cestu do Karlíka. Všem se ale natolik líbila, že zůstala 
u zámku.

„Loni přišla povodeň, která podemlela přední blok, až zmizel v zemi. Museli jsme sochu jeřábem rozebrat, vybetonovat základy a znovu to celé seskládat. Fascinující je, že se město o to stará. Někde podobné akce končí, protože se 
o ně nestará. Sochy sice vypadají nezničitelně, ale jsou zranitelné v tom, když je někdo nemá rád. Zarostou křovím, zmizí a nikdo o nich neví,“ dodal.

Zatím se cesta z Dobřichovic do Karlíka naplnila 
z poloviny. Sochaře tak čeká už jen příštích šest ročníků.

Prasklina sochaře pozdrželaJaroslav Hanák se dostal na letošní dobřichovické sympózium na základě doporučení německého svazu sochařů. Narodil se 
v roce 1952 v Prostějově, ale později se v roce 1969 odstěhoval do Rakouska a pak do Německa, kde aktuálně žije nedaleko Mnichova. Studoval dějiny umění a archeologii, ale podle svých slov se nechtěl stát ředitelem v kanceláři, takže začal kreslit, sochat a opracovávat dřevo.
Pracoval na realizaci různých fontán v Německu a věnuje se také designu letadel i aut. Dokonce sám je i pilot, takže když se s Petrem Váňou domlouvali, že se přijede podívat na kámen, chtěl přiletět menším letadlem. Špatné počasí mu to ale nedovolilo, takže musel z Bavorska přijet autem.
V Dobřichovicích vytvořil abstraktní dílo, které představují tři kvádry položené na sobě. „Plánoval jsem koncept pro tuto lokalitu s jejími možnostmi. Používám kamenickou techniku, to znamená, že se to řeže diamantovou flexkou a pak se to opracovává ručně. Pracoval jsem tak dvanáct hodin denně, ale někdy to bylo i čtrnáct, abych to stihnul," řekl autor Jaroslav Hanák.
Ze začátku ale všechno neklapalo, jak mělo. „Při přípravách jsme zjistili, že jeho kámen má prasklinu. Okamžitě jsme to řešili, našli jiný kámen, který byl ale o hodně větší. Ve fabrice nám ho sice nařízli, ale zdrželo to jeho práci," vysvětlil sochař Petr Váňa. S dodržením termínu mu pak pomohli přizvaní pomocníci.

Námět soch se pojí s historií okolíSiluety tří žen se rozhodl vytvořit sochař Radomír Dvořák, který se narodil v roce 1959 v Havlíčkově Brodě. „Chtěl jsem navázat na blok, který na sympóziu vytvářelo hodně sochařů. Navazuji na Michelangela, který dělal blok, z něhož lehce vystupuje figura," popsal Radomír Dvořák.
Nejdříve přemýšlel, které postavy budou jeho práci představovat. Protože chtěl navázat na místní historii, dva bloky přestavují Tetu a Kazi, protože nedaleko stojí jejich dva hrady. Třetí Libuše tvoří prázdná silueta uprostřed, protože odešla a zbylo po ní prázdno. „Přemýšlel jsem, že bych na jedné straně něco připojil. A protože na Tetíně byla zavražděná svatá Ludmila, sehnal jsem si čárový kód z vína Ludmila," doplnil Dvořák, kterého baví práce, která je legrační a dají se v nich najít další významy.
Radomír Dvořák se věnuje větším projektům, které mají úzký vztah k Vysočině.