Johny Havránek, tak mu v Americe říkají. Bohužel ale přijel pozdě, svého bratra již nezastihl naživu. Opravdový fešák a navíc s americkým občanstvím. Nu, uvidíme, jak se zachová, honily se vdovičce další myšlenky hlavou.

Dva roky po druhé světové válce se každý musel hodně otáčet. I když třeba měl peníze. A že vdova Havránková jich po svém zesnulém manželovi zdědila hodně. Potřebovala je hlavně na podpultové zboží. Komunisti před únorovým převratem sice slibovali ráj na zemi, ale proč ho neudělali už před válkou?

Takto přemýšlela především kasta továrníků a podnikatelů všeho druhu, kteří měli slušná konta. A samozřejmě i slušný zájem o všechno, co nebylo běžně k dostání. „Kdybys cokoliv potřebovala, mám své konexe na ambasádě," pronesl Johny Havránek trochu tajemně. Marta se jen pitvořila, momentálně jí nic nenapadlo. „Jen jsem se chtěla zeptat, na jak dlouho jsi přijel? To kvůli sousedům, určitě budou zvědaví. Nemohu přece říct, že nevím," krčila rameny.

Bez přízvuku

Průvodní fotografie k seriálu Pražského deníku Sňatkoví podvodníci.„Řekni jim, že až budu odjíždět, všechny je pozvu na pořádnou merendu. Neurazí to a ptát se už nebudou, protože by na sebe prozradili, že jim jde jen o to si zadarmo nacpat nácka," zasmál se fešák Johny. Vdova se zasmála taky. „Jsi fakt bedna," utrousila laškovně. „Není bedna jako bedna," odpověděl vdovičce tajemně.

Martě Havránkové bylo jen trochu divné, že švagr má po těch dlouhých letech pobytu za Velkou louží stále výbornou češtinu bez cizího přízvuku. I na to odpověď záhy dostala v New Yorku Johny většinou komunikuje s českými přistěhovalci a taky mezi sebou uzavírají obchody. Na angličtinu prý snad ani nemají čas.

Vdova chápavě pokyvovala hlavou. Johny si oddychl. První finta úspěšně vyšla. Ostatně jako vždycky, když se dozvěděl o osamocených ženách, z kterých mohl něco pro sebe vytřískat. Tím víc, když vdova Havránková je vskutku prachatá. Vyprávěli si o tom už ve všech pražských hospodách. Pochytil i informaci o sourozenci v Americe. A vše další k tomu, než Johny nabyl jistotu, že se může objevit u Havránkové ve dveřích.

On to vlastně ani tak Johny Havránek nebyl v policejním záznamu s fotografií podvodníka všeho druhu figuroval jako Vilém Běhounek. A měl velkou radost, když mu vdovička šeptla, že s odjezdem spěchat nemusí. Ani pohoršení v sousedství nebudili, jsou přece rodina.

Dolar či dva

Vilém vulgo Johny měl vždycky pár dolarů u sebe. Před svými obětmi je občas jako by mimoděk vytrousil z kapsy. To aby se vidělo, že je Amerikán, který se pro dolar či dva sehnout zrovna nehodlá. Samozřejmě že to pak udělal a tvářil se otráveně. Tohle divadlo se ženám líbilo. A pak ještě víc o toho pracháče ve vlastní režii pečovat.

Vilém Běhounek byl časem trochu překvapený, když mu vdovička domů přivedla jakéhosi chlapa. Chtěl od toho „Amerikána" pomoct. Byl to továrník v maléru kvůli finančním čachrům. Taky po něm šla policie.

„Uschoval byste mi u vašich známých na ambasádě milion? I nějaké to kilo zlata," pronesl továrník s opatrnou poznámkou, že směnit vše za dolary by se mu v té šlamastyce líbilo úplně nejvíc. „To nemohu přijmout, protože zatím nevím, jestli se na ambasádě někdo…,", kroutil Běhounek odmítavě hlavou. A nepřijal ani balíček bankovek jako závdavek, že to továrník myslí vážně. „V podstatě máme s Martičkou před svatbou a nechtěl bych do té doby…Však víte, mazec se zákonem je na světě raz dva."

Pár milionů do začátků

Továrník posmutněl a pak se mu rozzářily oči. „Jste fajn chlap! Lump by si ty peníze ihned vzal. Ale na té ambasádě se opravdu zeptejte," řekl už prosebně. „Uděláme to takto: na ambasádu ten kšeftík půjdete uzavřít se mnou. To pro pořádek," navrhl Běhounek továrníkovi. Ten se ihned zhrozil. Bojí se teď i lidí v nádražácké uniformě. Běhounek toho vyděšeného chlápka odhadl dobře. Když po něm jde policie, pak se zbytečně nechce ukazovat vůbec nikde.

Za pár dní se továrník v bytě vdovy Havránkové objevil znovu. I s objemnou kabelou, ve které byly miliony dva. Ani avizované zlato nechybělo. Směna peněz i drahocenného kovu za tvrdou měnu byla dohodnutá. Tak to alespoň tvrdil Vilém Běhounek prostřednictvím užvaněné Marty. Jak jinak by se k továrníkovi doneslo, že má doma chlapa, který je fakt bedna!

Past sklapla. Vilém vulgo Johny vzal kabelu a odešel. Navždy a nikdo nevěděl kam. Ztratil se i zoufalé policii v běhu událostí, které rozvířil brzký únorový komunistický převrat v roce 1948. Kusé informace upachtěným detektivům o tomto podvodníkovi pak poskytla pražská galerka. Vilém Běhounek dal o sobě zprávu z Ameriky. Prý mu tam říkají Johny a je dobré mít aspoň trochu peněz do začátku.