Šel na to vskutku vynalézavě a zpočátku svým obětem nikdy nelhal. Ubytovával se u žen, které měly své idoly právě za mřížemi. Vilibald Behár jejich duševní i fyzické samoty využíval vždy těsně po odpykání trestu. Lhostejno za co seděl na vězeňské pryčně za mřížemi se zásadně seznamoval se spoluvězni s dlouholetým trestem. A pak šlo vše jak na drátku.

„Nejspíš jste si musel vytrpět svoje. A jak se má můj Toník?" vyzvídala slečna Pavlína, jejíž recidivní milenec tentokrát odešel od soudu s pořádným flastrem. „Jak by… O vás ani moc mluvit nechtěl, psal stále někomu dopisy, ale právníkovi to určitě nebylo," podíval se na Pavlínu úkosem, jako by za to mohla. Ta jen v úžasu zvedla obočí.

„Vždycky to byl sobec. A vůl k tomu. Proto sedí. Dobře mu tak," mávla opovržlivě rukou. „Jednou o vás ale opravdu hezky mluvil. Vzpomínal na léto na Slapech, a tak jsem si řekl, že až mě pustí, musím vám to říct. Protože tak milé stvoření, jako jste vy, si kdejaký hejl nezaslouží," odvětil poněkud vyčítavě.

„No právě! Tohle by mi nebyl nikdy schopen říct! Ale co, už má co chtěl a vy musíte mít hlad. Ještě jednou děkuji za osobní vyřízení těch jeho pitomejch pozdravů," zasmála se slečna Pavlína strojeně. Vilibald Behár v tu chvíli věděl, že se ze židle paní domácí může odpoutat, až sám bude chtít. Zázemí pro budoucí promyšlené lumpárny si takto vytvořil vždycky. Musel. Protože jeho nová finesa vyžadovala vždy pečlivě vyžehlenou košili, dobře padnoucí oblek a úřednickou tašku z pravé kůže.

Doktor práv

close Průvodní fotografie k seriálu Pražského deníku Sňatkoví podvodníci. zoom_in V následujících dnech, kdy naivní slečně Pavlíně dokázal, že je chlap se vším všudy, se vydal do ulic opatřovat nemalé peníze. Bezva finta se totiž jmenovala doktor práv. Za něj se vydával v rodinách, o kterých od spoluvězňů vyzvěděl, za co dávají tučné úplatky. Už to jednou zkusil, než se na to přišlo. Jenomže představa nadité peněženky byla opět silnější, než sebevýhrůžnější pokroucený paragraf.

Opět si opatřil neplatný protektorátní osobní doklad, neuměle zfalšovaný o dosaženém právnickém vzdělání. V paragrafech se Behár dobře vyznal, za mříže putoval od svých šestnácti let. A jako zralý padesátník odcitoval kdejakou stať tehdejšího trestního zákoníku. Což se hodilo při diskuzích v rodinách, ve kterých chyběl syn, otec, zeť nebo strýc. Byli taky za mřížemi a Behár o nich dobře věděl.

Proto v těchto rodinách nabízel „právnické služby" s velkou nadějí na předčasné propuštění dotyčných osob. Ovšem s jednou malou podmínkou chce to někoho „nahoře" dobře podmazat. Právníci jsou se soudci přece taky jedna rodina. Téměř vždy tahle finta zafungovala. Tím víc, když rodinám sděloval podrobnosti z vězení, které znal právě od těchto spoluvězňů.

Vzít peníze a rychle pryč

Věrohodnost větší pravdy. Vilibald Behár ale rovněž dobře věděl, že se rodiny při návštěvách svých otců, strýčků a manželů se se „svým advokátem" svěří. Proto se při svých výpravách za penězi představoval pod falešným jménem. A pak se jen úplatky sypaly a falešná naděje příbuzenstva i jejich trestanců rostla. Ještě tak dva tři tisíce a soudce udělí pardon!

Rodiny platily a u Vilibalda Behára pak platilo, že je na čase zmizet. Věděl, že to dříve nebo později praskne. Tak si užíval s paní Věrou, Martou, Danou a desítkami dalších, než zakotvil u slečny Pavlíny. Peněz měli dost a dožít s takovým sympaťákem je přece terno! Slečně Pavlíně ale vychytralý Vilibald napovídal, že peníze mu dluží řada lidí, kteří je nyní raději splácí. A ještě dlouho budou.

Svatba proto může být třeba příští týden, konejšil jí v představě, jak jí vyrabovat velkou šperkovnici. Za ty zlaté a stříbrné věcičky by přece dostal víc peněz, než za úplatky pro právníka. Měl s prodejem ukradených šperků dostatek zkušeností. Jen stále nechápal, k čemu těm ženským vlastně jsou, když pak o ně stejně dříve nebo později přijdou. Co si Vilibald usmyslel, to taky brzy vykonal.

Nejlepší v oboru

Slečnu Pavlínu připravil o ozdoby a sebe o teplý pelech, jak ironicky poznamenal při výslechu. Musel pak po těch lumpárnách cestovat napříč republikou a detektivům se chlubil, že jednou přespal i u vlakové průvodčí, když jí v Přerově skončila směna. „Jsem teď přece nejlepší v oboru!" chlubil se vyšetřovatelům a odvolal se na novinový článek.

Žurnalisté mu prý totiž ne a ne vypátrat rovnocenného soupeře. Vilibald Behár jen litoval, že ho nezatkl detektiv Máslo. Prý s ním vždy zacházel velmi ohleduplně a ne jako ten necita policajt, který mu nasadil želízka, ledva Behára na ulici někdo poznal.

U soudu měl tento podvodník velkého kalibru takříkajíc poslední přání. Nechtěl do věznice, ze které byl před časem propuštěn. „Tam bych ten flastr teď vážně nepřežil! A život mám ještě před sebou," prosil a díval se na lidi v talárech, jako hladové dítě na cukrovou vatu za neprůstřelným sklem. Soudkyně byla milosrdná. Nebo spíš Behárův šarm, který podle policie neztrácel ani na záchodě…