Předně je třeba poznamenat, že tato reportáž není určena pro milovníky starých hospodských časů. Nový provozovatel sice hlásá, že duch pražského undergroundu v rekonstruovaném prostoru ožívá, ale vysvětlete to „vágusům“, pro něž byla smíchovská nádražka takřka vším. Druhým domovem. Nebo kanceláří.

Kromě „Magora“ Jirouse sem dříve zavítal třeba básník Egon Bondy nebo Václav Havel, pozdější prezident. Potkávali se tu cestující, manažeři. Staří i mladí. Servírky nebo číšníci nesoucí hostům panáky zelené za deset korun se občas museli prodírat skrz cigaretový dým, který stoupal k vysokým stropům. To už však neplatí.

Havlův portrét visí na zdi jednoho ze salónků, peprmintový líkér stojí o něco víc (i když pivo je zde stále relativně levné), kouřit se musí na peroně a hlavní sál dost prokoukl. Miloslav „Mejla“ Mrštík, jehož firma provozuje několik dalších restaurací v Praze 5, se snaží ukázat, že nádražní hospoda je stále pojem, ale že nutně nemusí být „pajzlem“, aby měla specifické kouzlo. „Takovým časům už odzvonilo,“ myslí si.

Na covid se neohlížel

Mrštík coby smíchovský patriot se proto rozhodl využít nabídky Správy železnic, která vypsala výběrové řízení na provoz nádražní restaurace místo Oázy. „Je to legendární podnik, který ale podle mě v posledních letech ztratil svůj půvab,“ řekl podnikatel Pražskému deníku. „Na covid jsem se vůbec neohlížel,“ dodal s úsměvem po dotazu na rizika koronavirové doby.

Společnost získala smíchovskou nádražku teprve letos v lednu, od poloviny května zkusila Nádražní Tankovna Smíchov otevřít alespoň přes výdejní okénko, hosty mohla však kvůli vládním restrikcím uvítat až v červnu. „Upřímně? Nečekal jsem zázraky,“ odpovídá Mrštík na otázku ohledně dosavadního zájmu zákazníků. Ale prý se může pochlubit pozitivními reakcemi na interiér i kvalitu nabídky, ačkoliv lidé novou hospodu teprve objevují.

„I když stará Oáza měla taky to svoje, líbí se mi to tady, radí sem chodíme na panáka po práci,“ potvrzují slova provozního také štamgasti, které Pražský deník oslovil při redakční návštěvě v jednom z letních podvečerů. „Je tady milá a hezká obsluha,“ pochvaluje si další z nich a potáhne z cigára zrovna, když debatu přeruší kvílení brzd přijíždějících vlaků – ty jsou ostatně slyšet až dovnitř restaurace. Ke komfortu cestujících chybí snad jen jízdní řád na televizích…

„Kvalita kuchyně se pozná podle smaženého sýra,“ ozve se při objednávce od vedlejšího stolu. Šéfkuchařem je zde Tomáš Záhorský, jenž vařil třeba v české restauraci při výstavě Expo v Japonsku před šesti lety. Diváci jej mohou pamatovat z učinkování v gastronomické soutěži Mňam aneb Prima vařečka z přelomu tisíciletí. Tankovna na Smíchově tak nabízí především klasická hotová jídla. Záhorský a spol. dělají také třeba tlačenku z masa od farmářů, pečou vlastní chleba a houstičky. Obědy jsou tu cenově srovnatelné s podniky v okolí.

Chybí výdejní okénko na nástupiště

„Horší než ženská,“ okřikne číšnice zákazníka váhavě studíjícího menu. Pak jako by se zjevil „duch undergroundu“. Zanedbaně vypadající muž, který si dá dršťkovou polévku a „Staráč“ z tanku, čte denní tisk a vůbec se nezajímá o dění v okolí. Blíží se desátá hodina, nad Smíchovem zapadá slunce, venkovní „cigaretová pauza“ dostává zvláštní poetiku. „Ale chybí tu okno, kudy se podávalo pivo,“ zní na nástupišti možná první konkrétní stesk po Oáze.

Provozovatel zatím v místě, kde by mohl být další výčep a výdej občerstvení, nechal salónek, který může sloužit jako školící místnost s možností rautu. „Ale okénko, kde si člověk dá smaženku a dobré pivko do kelímku na cestu vlakem, mi stále vrtá hlavou,“ usmívá se Mrštík.

Co dodat na závěr? Staromilce snad alespoň uspokojí, že bolehlav je ráno po vydařené návštěvě stejný jako v minulosti. Bez ohledu na modernizaci smíchovské nádražky. Tak na zdraví!