Kdo někdy kolem tohoto opuštěného plácku projížděl, se asi nebude divit. Od Ropidu, jenž městskou hromadnou dopravu v Praze organizuje a s tímto návrhem přišel, se to jeví jako rozumný krok: továrny, kvůli jejichž zaměstnancům zde kdysi tramvaje stavěly, už nefungují, a nejbližší přestup na autobus nebo špalír podél cesty k sálu MeetFactory obsluhuje vzdálenější zastávka Lihovar. Proč tu zastávku nezruší úplně? Chtělo by se mi spíš říct. Ale, jsem opatrný…

Podobný osud jako ČSAD Smíchov by v budoucnosti mohl potkat i další zastávky: hovoří se třeba o Krematoriu Motol, Plynárně Michle nebo Starém (a Novém jakbysmet) Hloubětínu.

A s každou další podobnou úpravou už začínám pochybovat. Jisté totiž je, že zastávka na znamení snižuje pohodlí. Zkuste se v přeplněné tramvaji dostat k tlačítku. Nemluvě o tom, když máte nohu v sádře nebo jste myšlenkami právě ve Středozemi zahloubaní do Tolkienova Hobita.

Se zaváděním tramvajových zastávek na znamení bych byl sakra opatrný a rozhodně bych si nepřál, aby se rozmohly podobně jako v autobusech, kde se kvůli nim mezi cestujícími občas rozmáhá nervozita, protože když máte kolem sebe 10 centimetrů místa, stačí, aby se někdo zvedl předčasně a pro jiného je to důvod k hádce. Tak, jako se mi to onehdy přihodilo při cestě do zastávky „na znamení" Na Vrchách. V tu chvíli máte chuť být někde jinde. Třeba právě ve Středozemi.

Líbí se vám názory autora? Přečtěte si i další sloupky Ondřeje Leinerta!