Praha Kam v Praze na houby? Tato otázka je v současnosti šestou nejvyhledávanější na českém internetu, na kterém byla dokonce pasována na jeden z dotazů tzv. skokana měsíce. Co je příčinou tak prudkého vzedmutí houbařského zájmu?

„Není to úplně snadná odpověď. V létě se totiž stalo něco poměrně zvláštního. Po chladném červenci se vyrojilo velké množství hub, ale v srpnu stejně tak rychle zase zmizely. Lze tedy předpokládat, že lidé jsou už prostě natěšeni na nejdůležitější houbařské období, které vlastně začíná tento týden od druhé poloviny září,“ říká dlouholetý předseda České mykologické společnosti Jaroslav Landa.

Jak rostou v přímém přenosu?

Naše metropole na první pohled nepůsobí jako houbařův ráj. Jaroslav Landa ani jeho kolegové odborníci, se však netají, že pídit se v ní po houbách, není zdaleka pošetilý nápad.

„Klánovický les, Šárka nebo okolí obory Hvězda na Bílé hoře jsou v tomto ohledu velmi zajímavé lokality, které skýtají řadu možností, jak se houbařské vášni věnovat i na území hlavního města,“ říká jeden z dalších předních českých mykologů František Kotlaba.

Právě Klánovický les navštívil aktuálně i Jaroslav Landa, který nám z něho včera doslova zprostředkoval reportáž z terénu v přímém přenosu.

„Vidím, že tady vyrůstají nové plodnice, nicméně se potvrzuje, že starší, dříve vyrostlé houby takříkajíc trochu zasychají nastojato. Beznadějné to ale není, nacházím

i mladé čerstvé klouzky nebo pýchavky, jimiž v košíku žádný houbař nepohrdne. A vida, právě jsem našel klouzka modřínového…!“

Západ je pro výpravy čistší

Za ideální prostředí pro sběr hub na území Prahy a jeho okolí jsou však více než východní lokality považovány spíše lesy od centra na západ. „Východ Prahy trpí na větší počet průmyslových zón. A ze spadu, který zde vzniká, se do půdy dostává více nečistot. Znečištění ale zase není natolik extrémní, abychom hovořili o nějakém vyloženém zdravotním riziku,“ upřesňuje František Kotlaba.

V Praze můžete nasbírat ponejvíce hřibovité houby zejména dubové hřiby, suchohřiby neboli hřiby hnědé, babky, celou řadu klouzků, jedlou muchomůrku růžovku, vzácně i ryzce, zato však množství pečárek neboli žampiónů, jimiž jsou za příhodných podmínek často poseté i pražské parky a zahrady.

Pouze po bílém hřibu, jak smrkovém tak dubovém, už je asi veta. „Během tří týdnů jsem na žádný nenarazil,“ ohlíží se František Kotlaba za svými zkušenostmi.

Sbírejte, co znáte, a čtěte!

V záplavě stále ještě rostoucích druhů odborníci pochopitelně varují okřídleným: sbírejte jen to, co znáte. Podobně tak i apelují, že berlička v podobě atlasu je sice pořád lepší než jen laický odhad, současně ale upozorňují na poměrně zajímavou věc, že ani s atlasem nedokážou někteří nadšenci právě zacházet.

František Kotlaba v tomto ohledu uvádí poměrně zajímavý fakt: „Lidé často sází a soudí podle obrázků, ale správně by si měli co nejpečlivěji přečíst hlavně textovou legendu. A jestliže si opravdu nejsou jistí, pak vnímat odlišnosti houby řádek od řádku.“

Pozor na zmrzlé houby

Navíc otrava jedovatými houbami zde nepředstavuje jediné riziko. Houbař se musí mít na pozoru i před mrazem, který může na jednu stranu učinit houbu chutnější, na straně druhé do ní zavést škodlivé toxiny. Zde záleží hlavně na délce chladu, jemuž byla houba vystavena. A právě podzimní mrazíky jsou v tomto směru zrádné.

„Stačí i jeden dva stupně nad nulou,“ varuje František Kotlaba a dodává: „houba přece jenom nad okolní zem vyčnívá. Pokud se ji zima zmocní tak na den, a následně při oteplení zase rozmrzne, dělá ji tento proces stravitelnější. Dvoudenní zamrznutí, však už může být pro konzumenta opravdu nebezpečné.“

Vyčkejte ještě týden, dva

Podle Jaroslava Landy by pak i přes svoje nynější očekávání měli nejenom pražští houbaři vsadit ještě na trpělivost.

„Chápu jejich nedočkavost a otázky, kam nejlépe vyrazit, ale ta minulá vlna ubrala houbám dost na síle. Proto bych do lesa vyrazil spíše ještě s menší prodlevou, nejlépe počkal tak týden nebo dva.“