Narodila se v Praze v srpnu 1930 v rodině pražského živnostníka – prodejce rádií Václava Košíka, který jí přivedl do skautského oddílu hned po obnovení Junáka v květnu 1945. „Za války měl obchod na Perštýně. Hned vedle byla Unionka, tedy slavná kavárna Union, kterou pak zbourali. Z ní jsem se dívala jako sedmiletá na pohřeb prezidenta Masaryka. Zavedl nás do klubovny kousek od Perštýna – v Jilské ulici.“

Tak Věra začala chodit „osmnáctky“, tedy 18. skautského střediska KRUH, se svou o rok mladší sestrou. Jejich vedoucí byla Eva Špálová, dcera malíře Václava Špály. „Brala nás k sobě do vily na Ořechovce, a tam jsme Václava Špálu potkávali.“

Tři orlí pera a skvělé zážitky

Skauting byl obnoven po nacistickém zákazu hned v květnu 1945 a v poválečném nadšení do něj vstoupilo čtvrt miliónu nových členů. Věra se sestrou jely hned v červenci na svůj první skautský tábor do Staňkova u Třeboně. „Po válce bylo těžké sehnat khaki košili. Já jsem tehdy ani nevěděla, co je to torba, musela jsem si jí půjčit,“ vzpomínala se smíchem a popsala jejich první spacák: „Nahoře byla jedna deka, pod ní druhá, měly jsme to k sobě sešité jako pytel.“

Na táboře plnily Tři orlí pera, což jsou tři celodenní skautské zkoušky: orlí pero mlčení, při kterém musely 24 hodin vydržet nemluvit, orlí pero hladu, což obnášelo 24 hodin bez jídla, a orlí pero samoty (též neviditelnosti), kdy musely strávit 24 hodin mimo tábor a plnit úkoly včetně přespání pod širákem.

„Rozvezli nás na kánoích, abychom nevěděly vůbec, kde jsme. A měly jsme baterky a píšťalku. Vůbec jsem nevěděla, kde je moje sestra. A teďka o půlnoci začalo pršet,“ popsala zkoušku samoty Věra. „To byly úžasné zážitky, to se nedá popsat,“ vyprávěla s tím, že každé ráno jezdili kanoí přes Staňkovský rybník pro mléko s bandaskou.

Po převratu už to nebylo ono

Během školního roku jezdila s družinou Lasic na výpravy a na brigády. V září 1946 se setkala s Lady Baden-Powellovou, manželkou zakladatele skautského hnutí Roberta Baden-Powella a světovou náčelnicí skautek, která přiletěla do Prahy na desetidenní oficiální návštěvu. Hned na jejím začátku navštívila 21. září hrob otce československého skautingu A. B. Svojsíka na Vyšehradském hřbitově, kde v přítomnosti skautek položila kytici – a jednou z nich byla právě Věra.

Po komunistickém převratu už podle ní skauting nebyl ono. V létě 1948 jela na skautský letní tábor naposledy: „Byli jsme ve Skryjích u Berounky a měli jsme pocit, že jsme sledovaní.“ Skauting v roce 1950 komunistický režim zakázal a Věra měla jiné starosti – po absolvování obchodní školy pomáhala tatínkovi, který nesměl mít zaměstnance: „Tatínek provokoval, za komunistů si otevřel obchod na rohu Václavského náměstí a Washingtonovy ulice. V první patře měl dílnu na výrobu rádií, dole obchod. Nejdřív musel propustit dělníky, tak jsem tam zůstala dělat administrativu. Pak musel pracovat sám.“

Tak probíhalo postupné ničení všech živnostníků. Věřin strýček předal svůj podnik na Národní třídě do státní správy, rodinní známí prchali za hranice. Václav Košík se ovšem nechtěl dát. „Kdo uteče vyhraje, jenže táta zůstal zatvrzelej,“ povzdychla si paní Věra.

Otec byl vězněn ve Valdicích a Leopoldově

Nakonec ho v roce 1954 Státní bezpečnost zatkla a obvinila z napomáhání odbojové skupině. „Trestný čin napomáhání k velezradě spočíval v tom, že pro ilegální činnost zapůjčil dalekohled a skupinou byl vyzván k přezkoumání náčrtku schématu vysílací stanice,“ stálo ve pise Václava Košíka.

V prosinci 1954 byl odsouzen za trestný čin pomoc k velezradě. Následovalo věznění ve Valdicích a v obávané věznici Leopoldov na Slovensku. Vedle odnětí svobody spočíval trest i v propadnutí práv občanských a celého majetku.

Věra sdílela útrapy s tatínkem, v osmi letech přišla o maminku, takže měla s tatínkem velmi blízký vztah: „Byla jsem sice vdaná, chtěli jsme rodinu, ale vinou všech těch strastí jsem dvakrát přišla o tu možnost.“ Nakonec se radovala z dcery Ivany. Tatínek vyšel na svobodu v květnu 1960 na amnestii s podlomeným zdraví. Záhy u něj propukla rakovina a v roce 1963 zemřel.

Věra Kocurková se zásad naučených od svého otce a ve skautském oddíle snažila držet celý život. Po sametové revoluci se zasloužila o tatínkovu rehabilitaci jako dobrovolnice pomáhala ve vznikající Konfederace politických vězňů a posléze ve Sdružení bývalých politických vězňů. Stala se i členkou sdružení Dcery 50. let, tedy žen, jejichž rodiče byli v oné době neprávem vězněni. Zemřela v roce 2017.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit nás můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Více na podporte.pametnaroda.cz.