Několik let leželo v Bazaru u Medvěda na Novém Městě album se zlatě vyraženým nápisem S. W. Harward. Když ho sběratelka starých fotografií a tiskovin Tereza Kohutová otevřela, našla v něm desítky výstřižků převážně z německých novin a pohlednicové fotografie kovbojského páru, který si říkal „Two Harwards“.

Duo artistů předvádělo ve 20. a 30. letech 20. století zábavná čísla z prostředí Divokého západu – házení lasem, střílení pistolí se zavázanýma očima, vrhání nožem na živý terč, převážně šlo o doprovod ke kinoprojekcím nejnovějších hollywoodských kovbojek. Dobové noviny čtenáře vyzývaly, aby neváhali a představení navštívili, protože tito „praví hollywoodští herci“ již brzy odjedou zpět do Ameriky. „Poslední šance vidět jejich fantastické představení!“ hlásaly titulky.

Pomohla náhoda

Tereza Kohutová se rozhodla odhalit identitu tajemného páru — hledala je mezi hollywoodskými herci, nakonec jejich jména objevila díky náhodě: „Narazila jsem na finský blog, na kterém byl publikován odstavec z knihy finského kouzelníka a mága Heikki Nevala. Stálo v něm, že kovbojské duo Two Harwards byli ve skutečnosti Čech Václav Hladík a jeho manželka Sute původem z Lotyšska.“

Tato informace ji zavedla na stránky Paměti národa, kde se zatajeným dechem v úvodu vyprávění Sigmunda Hladíka četla: „Tatínek byl narozen v Praze, maminka pocházela z Lotyšska. Rodina se věnovala uměleckému řemeslu, pracovali jako artisté a často cestovali.“ Okamžitě jí bylo jasné, že dnes třiadevadesátiletý Sigmund Hladík je synem tajemných kovbojů, a tedy oním chlapcem na jedné z fotografií.

„Chtěla jsem mu album předat. Obsahuje totiž vzpomínky na léta jeho života, která označil za svá nejšťastnější,“ vypráví. S pomocí Paměti národa a personálu Ústřední vojenské nemocnice se jí to podařilo. Z příběhu pana Hladíka vyplývá, že album zřejmě naposledy viděl v roce 1939, kdy se s rodiči odstěhoval z Prahy.

Nejkrásnější léta

Sigmund Hladík se narodil 1. března 1927 v německé Mohuči nad Rýnem, kde jeho rodiče právě vystupovali. Otec Václav Hladík pocházel z Čech, matka Gusta Jakobsonová z židovské rodiny z Lotyšska. Cestovali s cirkusy a svou kovbojskou show převáděli také ve varieté v mnoha německých, rakouských a švýcarských městech.

Jejich domov byl v Praze, kde malého Sigiho, jak rodiče Sigmunovi říkali, nechávali u strýce Karla. Během turné svých rodičů pobýval Sigi i v Lotyšsku u prarodičů. Jako desetiletý začal s rodiči vystupovat – stepoval, dělal salta a přemety, hrál na klarinet. Do školy chodil v Praze jen mimo sezónu a skládal zkoušky. „Nakonec mám jen pět obecných tříd,“ uvedl Sigmung Hladík, jeho školní docházka totiž skončila v březnu roku 1939, když do Prahy vpochodovala německá armáda.

Rodiče získali povolení vycestovat jako artisté. Získali angažmá u cirkusu Krone v Estonsku, kde v červnu 1940 zažili obsazení sovětskou armádou. Na základě tajného dodatku paktu Ribbentrop-Molotov o rozdělení sfér vlivu mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem pak Sověti připojili Estonsko do Svazu sovětských socialistických republik. Pakt i německo-sovětská smlouva o přátelství přestaly platit po napadení Sovětského svazu Německem 22. června 1941. Hladíkovi se v tom okamžiku stali jako občané Protektorátu Čechy a Morava nepřátelskými osobami na území SSSR a Sověti je zatkli a vezli vlakem neznámo kam na východ.

V lágru jako nepřátelé SSSR

Když se jejich vlak ocitl pod palbou z německých letadel, Sověti vagony zavřeli a utekli do lesa. Sigmund se z vlaku dostal až po náletu. Bohužel jen s tatínkem. „Z toho vagonu, kde jsme byli, nevyvázl nikdo živý. Nám se ale nestalo nic. Neměli jsme ani škrábnutí. Kolikrát jsem přemýšlel, jestli se mi to nezdá, jestli nejsem mrtvý…“ Mezi oběťmi náletu byla i Sigmundova maminka. „Tatínek mě nepustil se na ni podívat. Mrtvá těla tam ležela v řadě, asi 50 lidí tam zemřelo,“ vzpomínal a litoval, že ani neví, kde má jeho maminka hrob.

Sověti je nahnali do dalšího vlaku, který je dovezl do Oranek asi 500 kilometrů na východ od Moskvy. V areálu zrušeného pravoslavného kláštera se setkali s příslušníky Československé legionu. „Přivezli je asi měsíc po nás a odjížděli dříve než my. Vídali jsme se nimi přes dráty a oni nám říkali: ,Nebojte se, my jedeme teďka do Buzuluku…‘ A že my pojedeme také.“

Otec a syn Hladíkovi tomu nevěřili. Zejména poté, co je Sověti převezli do tábora v Akťubinsku v Kazachstánu. „Byl to koncentrák, kolem byly dráhy a věže,“ popsal podmínky v Akťubinsku, kde po příjezdu málem umrzl ve 40stupňovém mrazu. Podmínky popsal Sigmund Hladík jako noční můru. V jednom baráku pobývalo 800 vězňů různých národností.

Propuštění z lágru považuje Sigmund Hladík za nejšťastnější zážitek svého života. „Řekli nám: ‘Tovarišči [soudruzi], my vás teď pustíme, pojedete do Buzuluku, tam si vás převezmou vaši. A tady podepište, že jsme se k vám dobře chovali. Podepište mlčenlivost, nic jste neviděli, nic jste nezažili.‘ Všechno jsme podepsali, jenom abychom byli pryč.“

Ani ne v patnácti narukoval

Sigmundovi nebylo ještě ani 15 let, když v Buzuluku narukoval 21. února roku 1942 jako vojín-elév do vznikajícího 1. československého samostatného polního praporu. Prodělal vojenský výcvik, a když v dubnu 1942 vznikla hudební četa, hrál v ní na klarinet. Hudebníci zpříjemňovali vojákům v Buzuluku volné chvíle, v březnu 1943 se museli zapojit do bojů.

Sigmund Hladík prošel jako řadový vojín bitvami u Sokolova a Kyjeva. Působil v zásobování a přímých frontových bojů se neúčastnil. Jako mladý hoch ale viděl tolik zraněných, umírajících a mrtvých, že ho válečné vzpomínky dodnes traumatizují. Nerad se ve vzpomínkách vrací zejména k přechodu z polské Dukly na Slovensko dukelsko-karpatským průsmykem: „Byl to masakr, vlezli jsme tam bez průzkumu, Němci na nás útočili z kopců dělostřelectvem.“     

Do Prešova, kam se měli dostat podle původních plánů během několika dní, nakonec dorazili až 20. ledna 1945. Sigmund Hladík v Prešově zůstal jako člen hudební čety. Na začátku dubna 1944 hrál v Košicích při návštěvě prezidenta Beneše. „Hráli jsme Mou vlast, pak se to sbalilo a jelo se do Ostravy.

Pryč z armády

Hned po osvobození se vrátil do Prahy, kde se šťastně shledal s tatínkem a okamžitě se zbavoval vojenských věcí. Uniformu spálil a vojenskou legitimaci odevzdal ve Štefánikových kasárnách na Smíchově, před kterými stál od 29. července 1945 sovětský tank č. 23. „Nenáviděl jsem armádu, v armádě jste člověk jen napůl. Zaprvé musíte poslouchat, zadruhé musíte poslouchat a zatřetí musíte poslouchat. Co řekne pán s hvězdičkama, tak to platí. Já jsem disciplínu dodržoval, ale založením jsem dobrodruh, jsem svobodný.“

Relativní svobodu mu i v době nesvobody po Únoru 1948 zajišťovala práce umělce, díky které mohl vystupovat v zahraničí — ve Švédsku, Švýcarsku a v Bulharsku. Několikrát mohl emigrovat, ale z rodinných důvodů se vždy vrátil do Prahy – kvůli tatínkovi, později kvůli manželce a synovi.

„V šedesáti jsem s tím skončil, jak se říká, v nejlepším se má přestat. Poslední vystoupení jsem měl v Televarieté,“ vyprávěl a dodal, že v důchodu pracoval jako šatnář v bazénu Slavia. Přežil smrt manželky i syna, ale ani po odchodu svých nejbližších nezůstal sám. Přítelkyně Mařenka za ním dochází do Ústřední vojenské nemocnice, kde nyní žije.

Vzpomínky Sigmunda Hladíka pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy na https://podporte.pametnaroda.cz.

TEREZA KOHUTOVÁ