Na sociálních sítích se strhla lavina reakcí. A není bez překvapení, že mnoho komentářů je směrem k dívkám velmi vulgárních a ponižujících. Ve stylu: „Však se jim to určitě líbilo.“ Nebo: „A proč to říkají až teď? Proč s tím nešly na policii?“

Zraňující reakce

Nezisková organizace proFem má s podobnými příběhy a viktimizací obětí bohaté zkušenosti. A je velmi symbolické, že nedávno spustila kampaň Věříme obětem.

„Kampaň má za cíl rozšířit povědomí o tom, jaké stereotypy se kolem tématu sexuálního násilí často objevují a s jak zraňujícími reakcemi se řada obětí setkává. Chceme podpořit blízké i okolí obětí sexuálního násilí, aby jim skutečně naslouchali, neobviňovali a nebagatelizovali jejich zkušenosti, projevy nebo emoce,“ vysvětluje manažerka proFem Eva Michálková.

Organizace už od 90. let pomáhá obětem sexuálního násilí. „Bez ohledu na to, kdy se násilí dělo, před jak dlouhou dobou nebo kdo byl pachatelem ať už osoba blízká, známá, či neznámá,“ popisuje Michálková.

Oběti zde najdou jak bezpečný prostor, ve kterém mohou o prožitém násilí a jeho dopadech hovořit, ale i podporu například právní, pokud se čin rozhodnou nahlásit.

Eva Michálková upozorňuje, že je to často právě okolí oběti, od kterého zaznívají nevhodné nebo necitlivé reakce. „Tyto reakce pak mohou způsobit prohloubení traumatu, pocitu viny a studu. Snižují také šance, že budou oběti sexuálního násilí situaci dále řešit například ohlášením na policii nebo vyhledáním odborné pomoci a to i z obavy, že se jim i od odborníků dostane stejné reakce jako z okolí.“

Organizace proto natočila několik osvětových spotů. Jedním z nich je Trauma se mýdlem nesmyje, kde se v kreslené formě snaží přiblížit pocity oběti sexuálního násilí.

Bez zlehčování

„Chceme, aby se obětem naslouchalo, nezlehčovala se závažnost situace, nebo dokonce, aby docházelo k obviňování z toho, co se stalo. Za páchané násilí je totiž vždy plně zodpovědný ten, kdo se ho dopustil,“ zdůrazňuje Michálková.

Ta popisuje, že se v praxi klientky neziskovky často setkávají s tím, že po nich gynekologický lékař vyžaduje doprovod policie. „Případně je může odmítnout, pokud nejde o neodkladnou péči. To je však problematické a neodpovídá potřebám obětí sexuálního násilí. Ty se po útoku obvykle naopak potřebují dostat do bezpečí, potřebují ošetřit a zjistit, jaký je jejich zdravotní stav. Až později přemýšlí, zda čin vůbec nahlásit.“

Dle statistik přitom nahlašuje sexuální násilí jen zlomek obětí. „Vyžadovat tak součinnost policie či jiných orgánů právě při ošetření a vyšetření může znamenat nepřekonatelnou bariéru pro mnohé oběti ve vyhledání zdravotní pomoci,“ varuje Michálková.