Podle statistiky pražských policistů došlo jen za první pololetí letošního roku ke čtyřiapadesáti znásilněním. „Pachatelé znásilnění jsou ve valné většině osobou neznámou či náhodným známým z diskotéky či baru. Policie však eviduje i případy útoků současnými či bývalými partnery," řekla včera Pražskému deníku Andrea Zoulová, tisková mluvčí.

A právě partneři jsou podle sexuologa Radima Uzla velmi častými agresory. „Oproti zažitým představám neprobíhá většina znásilnění přepadením cizí osobou na ulici či v parku, ale odehrává se v soukromí a je páchána osobou blízkou – příbuzným, manželem, druhem či partnerem."

I když se odhaduje, že na policii jde pouze tři až osm procent obětí, pražská policie dlouhodobě pracuje na zvýšení odbornosti svých policistů. „Je již běžným standardem, že na služebnách slouží policistky, které jsou při kontaktu s oběťmi násilných trestných činů empatičtější. Policisté rovněž disponují potřebnými znalostmi a kontakty, mohou oběti zprostředkovat posttraumatickou pomoc a péči krizových interventů," vysvětluje Zoulová.

K polovině případů znásilnění dochází mezi lidmi, kteří se znají

Proč se oběti sexuálního násilí bojí jít na policii? Kdo se velmi často stává agresorem? A co to vůbec sexuální násilí je? Na to po mezinárodní konferenci Pomoc obětem sexuálního násilí, která se konala na konci minulého týdne v Praze, odpověděla projektová manažerka Lucie Šídová a právnička a ředitelka In IUSTITIA Klára Kalibová.

Když se řekne sexuální násilí, co všechno si pod tím lze představit?

Lucie Šídová: Mnoho lidí si pod pojmem sexuální násilí představí znásilnění či sexuální zneužívání. Definice je však mnohem širší. Dle Světové zdravotnické organizace je sexuálním násilím zjednodušeně řečeno jakýkoli skutek proti sexualitě osoby, při němž bylo užito nějakého způsobu donucení. Pod sexuální násilí lze kromě znásilnění zahrnout např. také sexuální obtěžování či nechtěné sexuální návrhy, sexuální zneužívání dětí, nucené sňatky, mrzačení ženských pohlavních orgánů či nucenou prostituci a další podobné jednání.

Část veřejnosti si stále pod sexuálním násilím představuje pouze to, které se odehraje na veřejném prostranství, večer. Jaký tedy odhadujete, že je poměr těch, kteří jsou zneužiti někým cizím a těch, kteří svou oběť znají?

LŠ: Panuje představa, že pachatel je nápadná či podivná osoba, která trpí nějakou formou deviace či má psychiatrickou diagnózu. Jedná se však o jeden z mýtů, které sexuální násilí doprovází. Též mají představu, že např. znásilnění probíhá velmi zákeřnou formou a že se žena či muž brání. Často jsou znásilněné ženy tak paralyzovány, že se nedovedou ani pohnout. Později si pak vyčítají, že se nebránily. Často jim to ale pomůže přežít bez větších fyzických potíží. Ovšem po psychické stránce bývají velmi poznamenány. Dle výzkumů se uvádí, že až 38 procent žen zažilo násilí ze strany manžela či partnera a 37 procent zažilo násilí od jiného muže. Některé další výzkumy však uvádějí, že více jak polovina případů znásilnění probíhá mezi lidmi, kteří se navzájem znají.

Kdo se pak z těchto dvou skupin bojí jít na policii? Nejsou to právě ti, které zneužili lidé, které znali, kterým do té doby důvěřovali?

LŠ: Obecně se dá říci, že ženy či muži, kteří zažili sexuální násilí, se ve většině případů na policii neobracejí. Nahlášeno je pouze tři až osm procent případů. Ženy či muži se často stydí o činu promluvit a bojí se necitlivého přístupu. Často ani nevědí, kde hledat pomoc. V ČR neexistuje komplexní péče či pomoc obětem sexuálního násilí na jednom místě. Musí často navštívit několik zařízení, pokud se rozhodnou sexuální násilí nahlásit.

Jak to funguje v zahraničí?

LŠ: Například v Londýně či Aarhusu (Dánsko) existují specializovaná zařízení, která nabízejí komplexní pomoc na jednom místě. Setkají se zde s lékařkami, psycholožkami, sociálními pracovnicemi, policistkami. Celým procesem je doprovází jedna osoba. Většinou se jedná o zdravotní sestru. Zmiňuji zde Londýn a Dánsko, jelikož jsme měli možnost tato specializovaná zařízení navštívit.

Velmi často se mluví o sexuálním násilí páchaném na ženách. Ale jak jsou na tom podle vašich zkušeností muži?

LŠ: Jeden z mýtů tvrdí, že znásilňovány jsou jen ženy nebo děti. Není to pravda. Muži tvoří sedm až deset procent znásilněných bez ohledu na sexuální orientaci. Také předpoklad, že muž, který znásilní muže, je homosexuál, je mylný. Sexuální touha při znásilnění obvykle nehraje roli. Znásilnění je často využíváno jako zbraň, která má způsobit bolest. Motivem je často vztek, siláctví a sadismus. Nejde zde primárně o sex.

Chodí k vám ženy i muži, kteří se stydí jít na policii?

Klára Kalibová: Mezi naše standardní služby patří zastupování zmocněncem v trestním řízení. Z naší praxe vyplývá, že cesta trestním řízením je schůdná pouze pro cca třetinu obětí. Ostatní se raději vyrovnávají s trestným činem jinou cestou: sdílením s rodinou, přáteli, vyhledáním psychoterapie. Domnívám se, že si každý má moci vybrat cestou, jakou se s trestným činem vyrovná.

Stalo se vám, že přišly i oběti, které byly na policii, ale zacházelo se s nimi necitlivě? Můžete srovnat, jestli v průběhu let dochází ke zlepšení podmínek?

KK: S necitlivým přístupem ze strany policistů se v konkrétních případech stále potýkáme. I když kvitujeme zlepšení a snahu kompetentních míst vnímat necitlivost jako nedostatek, který musí být odstraněn. Ale je pravda, že v tomto ohledu nás čeká ještě mnoho práce. Počátkem července jsme přivítali závazek policejního prezidenta, že vyšetřování násilí z nenávisti je pro policii do budoucna prioritou.

Jaké postavení mají oběti sexuálního násilí v rámci trestního řízení?

KK: Oběti sexuálního násilí  a oběti násilí z nenávisti jsou dle nového zákona o obětech trestných činů tzv. zvlášť zranitelnými oběťmi. Znamená to, že jsou jim poskytována specifická práva. Nemusí se setkat s pachatelem, mají právo na odbornou a bezplatnou právní pomoc nebo nesmí být vyslýchány opakovaně.