On-line ke koronaviru najdete ZDE

Co bylo tím startovacím momentem, abyste akci rozjeli?
Když jsem byla v karanténě, přemýšlela jsem, co lze z domova zajistit pomocí telefonu a počítače. Do půlky března jsem chtěla sehnat 160 roušek pro jeden domov. Začínali jsme s kamarády ve čtyřech. Většina z nás přišla o práci a na nákup materiálu jsme neměli ani korunu. Nic se ale nakoupit pořádně ani nedalo, materiál rychle mizel. Nakonec jsme jako dar dostali osm set metrů látky. Ty stačily na první tři dny.

Kde jste sehnali dobrovolníky, kteří pomáhají s šitím?
Po pár dnech jsem dostala tip na Věznici Vinařice, kde ušijí až tisíc roušek denně. Připojily se i Ateliéry a dílny Národního divadla, kde šijí více než pět set roušek za den. Najednou se to dostalo do jiných rozměrů. Po celé Praze zásobujeme asi 40 míst. V terénu máme na 15 řidičů.

A co ostatní pomůcky?
Do minulého týdne to bylo „jen“ o rouškách. Podařilo se nám už ale sehnat i ochranné štíty. Když jsme je domovům nabídli, řekly, že se jim budou hodit spíše do budoucna.
Koncem minulého týdne dostaly od zřizovatelů nařízeno, ať pomůcky nosí a ať si je seženou, kde chtějí a nejlépe zdarma. Představte si ale personál, který je celý den v extrémním zátahu a po večerech ještě shání ochranné pomůcky. To je nepředstavitelné.
Domovy se nás pak začaly samy ptát, kde se dají štíty a ochranné obleky sehnat. Jejich cena z 50 korun za kus vylétla až na 1200 korun a nyní jsou nesehnatelné. Kromě roušek jsme tedy začali shánět i dezinfekce, štíty a obleky. Nyní se nám to jakžtakž daří. Obvolávám domovy stále dokola a oni se pořád diví: „Opravdu jste ty pomůcky sehnali? A fakt nám je dáte zadarmo?“ Zní jim to neuvěřitelně.

Nabídly vám pomoc úřady, například magistrát?
Předpokládali jsme, že by někdo mohl naší iniciativu převzít. Já i kolegové totiž spíme jen pár hodin denně. Každá městská část to ovšem řeší jinak. Většinou zřizovatel posílá do domova e-maily, co vše si musí sehnat a co dodržovat. Místo toho, aby jim pomáhaly, tak je úkolují. Jsou ale i výjimky. Předat agendu má ale smysl jen jako celek. Na magistrátu nám řekli, že to nejsou schopní dělat v takovém měřítku jako my. Moc nechápu, proč nezkusí to, co my? My jsme také nevěděli, jak začít.
Nyní se situace v domovech mírně zlepšuje, ale nechtějí raději o reálném stavu mluvit veřejně. Bojí se otevřeně promluvit o své situaci, jelikož jsou provázáni se zřizovatelem a mají strach, že by přišly o dotace. 

Koronavirus v ČeskuZdroj: Deník