Co bylo hlavním impulzem k vašemu rozhodnutí pokusit se o Senát?
Dosud nepříliš úspěšná snaha ovlivnit prostřednictvím mediálních výstupů naplňování ústavy v každodenní politické praxi. Řekl jsem si, že by stálo za to jít přímo do zákonodárného sboru, konkrétně do Senátu, neboť pouze o něj se mohou ucházet nezávislí kandidáti. Do sněmovny sice mohou kandidovat lidé bez politické příslušnosti, ale na stranických kandidátkách, což moji představu nezávislosti nesplňuje.

Měla by Ústava ČR po 25 letech podstoupit revizi?
Ústava i další součásti ústavního pořádku by měly být měněny velmi obezřetně na základě promyšlené argumentace, přesto si myslím, že nazrává doba ke komplexní změně Ústavy ČR. Hodně se například diskutuje o propojení přímé a zastupitelské demokracie.

Vy jste pro přímou volbu starostů a primátorů?
V této otázce jsem spíš zastánce rakouského než slovenského modelu, to znamená prosadit větší význam preferenčních hlasů. Klasická přímá volba staví starostu do určité opozice vůči zastupitelstvu. Byl bych tedy pro zachování voleb do zastupitelstva s tím, že preferenční hlasy by pomohly vybrat starostu či primátora.

Jako senátor byste se podílel i na podobě voleb do horní komory. Souhlasíte s premiérem Babišem, který by rád prosadil jednokolové hlasování?
Má to své výhody, především vyšší účast voličů. Ale jednokolové volby mají i jednu, zato zásadní, nevýhodu. V systému poměrné většiny může vyhrát kandidát třeba s dvaceti procenty, tedy bez dostatečné podpory. Voliči často uvažují o prvním a druhém kandidátovi a byli by ochotni podpořit i někoho dalšího. Dvoukolová volba má výhodu větší legitimity zvoleného kandidáta. Proto bych zůstal u současného systému.

Širokou veřejnost jste nedávno zaujal návrhem, že v Ústavě ČR by se měla objevit proklamace, že Česká republika je vlastí českého národa. Za to jste sklidil na jedné straně potlesk, na druhé kritiku za jakýsi návrat k národovectví. Co vás k této myšlence vedlo?
Myslím, že to nebylo úplně přesně pochopeno, určitě nejde o návrat k národovectví. Úprava je podle mě potřebná proto, že se objevují poměrně silné globalizační tendence, které vyžadují reakci ze strany národních států. Vedle zdůraznění prvku státotvorného národa počítám se zakotvením národnostních a etnických menšin, čili se zněním, že Česká republika je vlastí českého národa a příslušníků národnostních a etnických menšin, které jsou s ní trvale spjaty. Právním výrazem tohoto svazku je institut státního občanství. Šlo by tedy o kombinaci tří prvků, národního, menšinového a státoobčanského. V tomto smyslu by se měl doplnit první článek Ústavy ČR.

ALEŠ GERLOCH Narodil se 26. května 1955 v Ostravě.
Vystudoval Právnickou fakultu UK, profesorem v oboru teorie, filozofie a sociologie práva byl jmenován v roce 2001.
Od téhož roku vedl katedru teorie práva a právních učení a od roku 2006 i katedru ústavního práva.
V letech 2006 až 2014 byl děkanem Právnické fakulty UK.
Od roku 2014 je prorektorem UK. V roce 2006 byl zvolen Právníkem roku.

K tomuto závěru jste došel kvůli tomu, že v rychle se měnícím světě bychom si měli připomínat české kořeny?
Je to jeden z důvodů, ale existuje i obecnější zdůvodnění. V Listině základních práv a svobod pracujeme s pojmem národnostní a etnické menšiny, jejich ochranou a zvýšenými právy, přičemž nemáme ústavně zakotvenou existenci českého národa jako národa většinového, vůči němuž se menšiny vymezují. To považuji za nonsens. Logickým důsledkem mnou navržené úpravy by pak bylo zakotvení českého jazyka jako státního jazyka pro oficiální komunikaci s výjimkami, podle nichž by ústava, zákony či mezinárodní smlouvy stanovily něco jiného.

Váš soupeř Ivan David, který kandiduje za SPD, uvedl, že českému národu pod „moudrým“ vedením Evropské unie hrozí zánik. Vy se také obáváte rozpuštění české identity v evropském moři?
Domnívám se, že naše národní identita by v dohledné perspektivě skutečně mohla být ohrožena. Nikoliv však kvůli součinnosti v Evropské unii, protože ta je stále založena na spolupráci národních států. I v mezinárodním měřítku jde o spolupráci národů, což je vyjádřeno názvem nejvýznamnější zastřešující organizace, tedy Organizace spojených národů. Jde ale o spor, zda má být budoucnost založena na mírové spolupráci národů v Evropě a ve světě, nebo na skupinách kosmopolitních světoobčanů či euroobčanů, které nebudou národně identifikovány. Ta druhá varianta je podle mě nebezpečná a může přinést řadu problémů. Naštěstí není příliš reálná.

Jak se jako ústavní právník díváte na fakt, že prezident odmítl jmenovat ministrem zahraničí kandidáta vládní ČSSD Miroslava Pocheho?
Prezident má v tomto směru omezené možnosti, ale nikoli nulové. Může se odvolat na článek 70 Ústavy ČR, který říká, že ministr nemůže vykonávat činnosti neslučitelné s členstvím ve vládě, obvykle jde o střet zájmů.

To ovšem nezahrnuje názorový rozpor s konkrétním ministerským adeptem.
Je na předsedovi vlády, aby buď na svém návrhu trval, nebo aby dojednal s koaličním partnerem změnu. Prezident republiky může vyslovit své výhrady a je na premiérovi, jak s nimi naloží. Beru to jako věc politického jednání mezi prezidentem, premiérem a předsedou strany, která kandidáta nominovala.

Je pravděpodobné, že kdyby premiér na panu Pochem trval, Ústavní soud by podané kompetenční žalobě vyhověl?
Nejsem si tím jist. Nejde totiž o kompetenční žalobu v pravém smyslu, kdy jde o spor, zda má prezident pravo-moc jmenovat, či nemá. Tady by šlo o to, zda je povinen vyhovět premiérovu návrhu. Členství ve vládě je politická funkce, nejde o formální akt, který je svěřen prezidentovi republiky s kontrasignací ministerského předsedy, jako je tomu u jmenování soudců nebo vysokoškolských profesorů. Tam má hlava státu daleko slabší pozici a pro odmítnutí musí mít zákonem dané důvody.
V tomto případě je ale pre-zident samostatným ústavním orgánem, kdy někdo navrhuje a někdo rozhoduje. Pokud by musel návrhu na ministra za všech okolností vyhovět, oslabil by se systém brzd a rovnováh, který je v ústavě nastaven. Koneckonců z nedávné doby máme příklady ze zahraničí, kdy slovenský prezident odmítl jmenovat navrženého ministra vnitra a italský zase ministra financí.