Když dnes dostaneme v lednu chuť na broskve, prostě si je koupíme. To, že by nebylo například maso nebo špenát, si neumíme představit.

O tom se mohlo Pražanům před několika desítkami let jen zdát. Tehdy byli lidé rádi, když sehnali základní potraviny, kvůli kterým stáli fronty dlouhé hodiny.

Středa, do fronty třeba…

„V pondělí mívali u řezníka zavřeno. V úterý se obchody většinou zavážely, nejlepší tedy bylo nakoupit maso na neděli ve středu nebo ve čtvrtek. V pátek už byly jen konzervy nebo salám,“ vzpomíná na 70. léta minulého století Jiřina Rybová z Prahy 1.

„Jenže ani v těch dnech, kdy maso mohlo být, jsme neměli jistotu, že ho seženeme. Ty lepší kousky měl řezník pro své známé nebo jako úplatky, když zase potřeboval něco on. Když se maso nesehnalo v Masně, ještě zbývaly takzvané polotovary, kde se prodávaly například již obalené řízky. Samozřejmě to bylo dražší,“ dodává Rybová.

S prstenem jen bůček

Někdy o nedělním obědě rozhodovala úplná maličkost. „Když jsem šel pro maso, vždy jsem si sundal snubní prsten. Prodavačka mi pak dala lepší kousek,“ s úsměvem říká Otakar Hrzal z Prahy 6.

POMOZTE NÁM doplnit, jak tovypadalo vpražských obchodech. Máte ve svém archivu fotografie k tomuto tématu, znáte nějakou historku před či za pultem, která by ilustrovala tehdější poměry?

POŠLETE JE do redakce Pražské deníku. Ty zdařilé zařadíme k tématu, ty nejlepší vyhrají hodnotné ceny.

Své příspěvky posílejte na adresu michal.kryl@denik.cz. Děkujeme.

„Kolega si přivydělával jako čistič oken v obchodním domě Máj a jako zaměstnanec si mohl koupit se slevou balíčkové maso. Potom ho s přirážkou rozprodával u nás,“ přidává se Jakub Vranský z Prahy 3.

Ani pod pultem

Když už člověk vystál frontu a zboží měli, nemohl si ho koupit, kolik by chtěl. „Chodila jsem pro ovoce do Vodičkovy ulice. Když přišly třeba mandarinky, chtěla jsem vzít hned pět kilo. Ale prodavačka mi nedala víc než dvě a nic mi nepomohlo, že jsem jí ukazovala v občanském průkazu zapsané své tři děti,“ vzpomíná Rybová.

To, že většina potravin byla k dostání pouze v sezóně, je ještě pochopitelné, ale běžně se stávalo, že některé zboží nebylo na pultech celé měsíce. „Někdy nešel půl roku sehnat například špenát nebo čočka a člověk to potom sháněl, kde se dalo,“ pokračuje Vranský.

Salám v utěrce

Zajímavý je i pohled z druhé strany pultu. „Když přišly štangle salámu, hned se zabalily na dva dny do mokré utěrky, aby byly těžší. Lepší maso jsme si brali sami nebo jsme je měnili. Když jsem k nám třeba chtěla dostat řemeslníka, musela jsem mu kromě oběda slíbit i nějaké maso,“ vzpomíná trochu zdráhavě na léta v Masně na Žižkově paní Anna, která si nepřála zveřejnit celé jméno.

Nedostatkovým zbožím se stal za totality i toaletní papír

Ve své době působily v Praze jako zjevení. Obchodní domy Kotva a Máj přivítaly první návštěvníky v roce 1975. Hned po svém otevření se staly poutním místem konzumu nejen Pražanů, ale nakupovat, či jen okukovat sem jezdili lidé z celé země.

Švédská exotika

Obchodní domy postavili Švédové a jejich přítomnost v centru metropole působila v době tuhé normalizace na některé Pražany exoticky.

„Jako oživlí žlutomodří igráčci se objevovali nejen na stavbě, ale také v přilehlých ulicích. Nejvíce jich o polední pauze bylo v Jakubské ulici v takzvaném Konibaru, tehdy jediné restauraci v Praze s teplým úsekem výrobků z koňského masa,“ vzpomíná radní Prahy 1 Filip Dvořák.

Pořadník bylna auta ina kola

I v Kotvě se prodávala móda nebo průmyslové zboží. Jeho nákup ale nebyl tak samozřejmý jako dnes. „Například na jízdní kola byly pořadníky, stejně jako na auta nebo na byty. I tady se uplácelo, aby se na člověka dostalo,“ vzpomíná Karel Presl z Prahy 1.

Ostatně automobily byly v 60. a 70. letech téměř nedostupné.

„Naše první auto bylo Škoda 110 L a v roce 1976 stálo 46 000 Kč. Já tehdy brala 1100 korun čistého a manžel 1400,“ říká Marie Foltýnová z Prahy 11 a dodává: „Tehdy jsme ho kupovali přes známého a stálo nás to navíc pět kilo pracího prášku Persil z Tuzexu a tři pytle cementu, který sehnal manžel na stavbě, kde pracoval. Doba křivila charakter, ale stmelovala rodiny. Na auto stáli frontu všichni z rodiny i tři dny a střídali se ve dne v noci.“

Hlad po hezkých věcech

K sehnání ale nebyly ani věci denní potřeby. „Když přišel jemný toaletní papír, hned se vytvořila fronta. Nedostatkovým zbožím byly třeba i dámské vložky, které musely být nahrazovány vatou. Když jsme pak s manželem vyjeli po revoluci na Západ do Německa, byli jsme šokováni tím, že mají toaletní papír i na veřejných toaletách,“ vzpomíná Hana Kratochvílová z Prahy 10.

Nedostatkovým zbožím byl také textil. „Povlečení a ručníky se střádaly dcerám do věna a často se dědily z generace na generaci. Střihy se půjčovaly a skoro každý měl svoji švadlenu,“ popisuje tehdejší snahy o originální odívání Foltýnová a podotýká: „Tehdy byl u lidí hlad po hezkých věcech. Ve zprávách jen oškliví svářeči a kombajnéři, v obchodech to samé, ne moc hezké zboží. Proto si lidé schovávali cizí časopisy nebo katalogy a alespoň se kochali tou krásou.“