Miloslava Žďárská- Narodila se 29. dubna 1934.
- Vystudovala vysokou školu chemicko-technologickou.
- Lidé jí začali sami dávat cukřenky, a tak kromě cukrů sbírá ještě nádoby na ně.

Do dnešní doby stihla nasbírat sto osmdesát devět tisíc šest set kusů cukru. Svůj poklad má vystavený v pražském Kamýku v malém muzeu poeticky pojmenovaném Cukříky v domečku.

„V roce 1968 jsem se sbíráním začala a po nějakém čase už jsem měla tisíc kusů cukru. Bylo to však celkem těžké, protože za socialismu byl cukr na lístky. V té době jsem byla na operaci s nohou a manžel mi přinesl výstřižek z časopisu, že se v Hamburku koná výměnný den sběratelů cukru," popisuje své začátky Miloslava Žďárská.

Vydala se tedy přes noc do Hamburku, kde ji vřele přivítali. Sběratelka z Prahy představila svou tehdy ještě chudou sbírku a přítomní jí k tomu přibalili na cestu zpět ještě dalších tisíc kusů cukru.

V České republice se sběratelé cukru sdružují v Klubu sběratelů cukru, který má 
u nás velkou tradici. V současné době registruje asi sto dvacet členů. Nadšenci se schází minimálně dvakrát do roka, vždy na jiném místě, 
a u této příležitosti vydávají 
také vlastní časopis a cukry si mezi sebou mění.

Miloslava Žďárská však pořádá takzvané „Cukrování" i u sebe v muzeu. „Není to nikdy o penězích, kromě cukrů, které si koupím sama v obchodě, neutratím na burzách ani korunu. Mezi sběrateli se pouze vyměňuje nebo dává. Někdy je to kus za kus, ale pokud je cukr vzácnější, tak se to vykompenzuje třeba nějakou sérií. Vzácné kousky mám ale spíše od dárců, kteří mi je přinesli," vysvětluje pravidla sbírání Miloslava Žďárská.

Sbírku cukrů má ve svém muzeu, které založila teprve letos v květnu, protože se jí do domácnosti už nevešly. Seřadila je podle několika kategorií, které na sebe vzájemně navazují. Cukry dělí podle roku výroby, země původu, způsobu balení, způsobu složení a jeho výroby a také podle jeho vzácnosti.

Sběratelské rarity

Nejvíce hrdá je na balené pytlíčky cukříků, které dostala od neznámého pána 
a jsou z potravinových balíčků vojáků, kteří se vylodili 
v Normandii za druhé světové války. Tyto balíčky, které zbyly, se totiž rozprodaly mezi civilní obyvatelstvo.

Další vzácností ve sbírce je pětikilová krabice cukru 
z Vysokého Veselí, která se dochovala ze začátku druhé světové války a patřila pracovníkovi cukrovaru. „Mám také repliku krabičky prvního kostkového cukru, který byl vyroben v Dačicích roku 1843 a obsahoval dvě stě růžových kostek cukru," popisuje svou sbírku Miloslava Žďárská.

Sběratelka má v muzeu opravdu nepřeberné množství vzácností, mezi které patří třeba i cukřenka švédského krále nebo fruktóza, kterou daroval japonský následník trůnu své překladatelce.

Další způsob rozdělení cukrů v muzeu je podle jeho složení. Běžně u nás známe cukr řepný nebo třtinový. Ve sbírce však můžeme najít i cukr palmový, kokosový, sacharózu, glukózu, dextrózu, stévii nebo cukr s příchutí pelargónie či lískového oříšku. Nyní je v Americe největší novinkou třtinový cukr s příchutí ananasu. U nás je už běžně dostupný cukr pomerančový, citrónový skořicový, vanilkový či oříškový.

Humorné situace

Na svých cestách po evropských burzách zažila Miloslava Žďárská i humorné situace. Na jednom setkání sběratelů ve Francii si ji velice oblíbil šestiletý francouzský chlapec, který ji potom z Mexika přivezl asi pěticentimetrovou cukrovou lebku.

„Když jsem pak jednou seděla ve volební komisi, tak mi tam jedna paní přinesla krabičku kostkového baleného cukru ze třicátých let. Je to pravděpodobně nejstarší balený kostkový cukr u nás. Američané už ale začali cukr balit do malých sáčků někdy na začátku dvacátého století," poznamenává k historii balených cukrů sběratelka. Každopádně ještě dnes byste si s cukrem ze třicátých let mohli osladit čaj. Cukr se totiž nikdy nemůže zkazit.

Vášnivá a zapálená sběratelka ještě v rychlosti ukazuje další zajímavost, odrátovanou kostičku cukru jako šperk na krk. „Lidé mi hodně vozí cukry 
z dovolených, přesto mi ale ještě chybí osmdesát devět zemí světa," ukončuje prohlídku Miloslava Žďárská 
a upozorňuje na to, že návštěvníkům, sběratelům 
i dárcům cukru jsou dveře jejího muzea vždy otevřené.