„Víte, jaké to je, když k vám přijdou policajti, že se máte jít rozloučit s tatínkem, protože ráno bude popravený?“ položila Růžena Sojková řečnickou otázku žákům z mělnické základní školy, kteří její příběh zaznamenali pro Paměť národa v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Toho lednového večera, kdy se s otcem loučila, jí bylo sedmnáct let. Komunistická moc, která ho odsoudila k smrti, poznamenala osud celé její rodiny.

Růženin otec Josef Hořejší se vyučil čalouníkem, ale časem začal opravovat dětské kočárky, otevřel si na dvorku domku v Mělníku malou dílnu a nakonec se vypracoval na majitele továrny na kočárky, která zaměstnávala na sto šedesát lidí. Ve vězení se ocitl poprvé už za protektorátu: zatkli ho v době heydrichiády a strávil 14 měsíců na Pankráci.

Jdu se zeptat, kdy pustíte tatínka

Růžena v roce 1947 absolvovala měšťanku a nastoupila do kanceláře v rodinné firmě, kde ji dočasně potřebovali na výpomoc: „Školu si uděláš třeba příští rok,“ navrhl jí otec. Jenže příští rok už mělo být všechno jinak.

Na konci února 1948, když v Československu převzala moc KSČ, Josef Hořejší zrovna odjel na pracovní cestu. Růžena byla v kanceláři sama, když tam hned 26. února, den po převratu, dorazili dva dělníci, pánové Buchar a Havlíček. Všechny příbuzné rodiny Hořejších vykázali z fabriky a oznámili: „Tak vážení soudruzi, teď už není továrna pana Hořejšího, teď už je vás dělníků a kdo bude proti, na toho venku čeká SNB.“

Když následující den Josef Hořejší přišel do práce, nové vedení ho nechalo zatknout. „My jsme nic nevěděli, nikdo nám nic neřekl,“ konstatuje Růžena Sojková. Rodina nicméně tušila, že otcovu situaci zhoršuje i to, že nemá dobré vztahy s předsedou mělnického okresního národního výboru Bedřichem Šťastným, s nímž se před únorem 1948 často názorově střetával v místním tisku. Po třech týdnech se patnáctiletá dívka vypravila přímo za tímto mělnickým pohlavárem. „Já jsem Hořejší a jdu se zeptat, kdy nám pustíte tatínka,“ ohlásila se v předsedově kanceláři. „Však my si ho tam nenecháme,“ odbyl ji Šťastný a druhý den skutečně otce pustili.

Zatímco továrna na kočárky pod novým vedením rychle spěla ke krachu, rodina Hořejších živořila jako soukromí zemědělci, hospodařící na šesti hektarech polí, a - stejně jako všechny tehdejší „kulaky“ - je sužovaly vysoko nasazené povinné dodávky. V únoru 1949 onemocněl Josef vážnou chřipkou a ležel doma s vysokými horečkami. „Najednou se doma objevili dva chlapi v kožených kabátech, že chtějí mluvit s tatínkem. Maminka říkala, že leží,“ vypráví Růžena Sojková. Příslušníci StB ho nechali vyšetřit vojenským lékařem a ten shledal, že otec není schopen převozu. Muži tedy odešli. „Stalo se to, že tatínek do rána zmizel.“

Byla chyba, že se vrátil

Josef Hořejší i ve svém vážném stavu v noci uprchl za hranice. „Nevím, jestli maminka o něčem věděla, ale my děti ne,“ vzpomíná Růžena Sojková. Až o řadu měsíců později, když s ním rodina trávila poslední noc na cele smrti, se dozvěděli, jak ono období prožil. Strávil nějaký čas v utečeneckém táboře v Německu. Zde ale pro sebe neviděl žádnou budoucnost, stýskalo se mu po domově a věřil v brzký pád komunistického režimu, takže se odhodlal k návratu.

S pomocí spolehlivého převaděče, svého bývalého zaměstnance, překročil hranici a ukrýval se v Lounech, kde žil jeho bývalý zákazník Kamil Novotný. „Velká chyba byla, že se vrátil,“ komentuje to Růžena Sojková. „Tu poslední noc jsme se ho ptali proč, a on říkal: ,Já jsem neuměl řeč a mně se po vás tak stýskalo!’“

V Lounech se Josef Hořejší zapojil do činnost odbojové skupiny MAPAŽ (někdy uváděno též MAPÁŽ), pojmenované zkratkou jmen Masaryk - Palacký - Žižka. Šířili protikomunistické letáky a snad i napomáhali k přechodům hranice, ale obžaloba u soudu jim už o pár měsíců později připsala na vrub činnost daleko rozsáhlejší. Již v srpnu 1949 si pro Josefa Hořejšího i jeho společníky, Kamila Novotného, Bohumila Klempta a Josefa Plzáka, přišla Státní bezpečnost.

Mezitím v Mělníku přišli zatknout také Růženinu matku, která se do té doby s pomocí rodinného právníka úspěšně bránila pokusům o vystěhování. V době její nepřítomnosti StB prohledala byt. K hlavním „důkazům“, které objevila, patřily mandle a čokoláda, které jim otec přivezl ze své krátké emigrace. „Všechno z toho nám sebrali, dali na hromadu a řekli, že si z toho nesmíme nic brát. A pak nám řekli, že nás ráno přijdou vystěhovat,“ popisuje Růžena Sojková.

Pamětnice zoufale běžela za babičkou a tetou, aby jim pomohly sbalit všechno vybavení bytu. Ráno opravdu přijel před dům traktor a vystěhoval všechny jejich věci do malého špinavého bytu plného krys, bez jakékoli možnosti topení, kde rodina strávila nadcházející dva roky.

Děti, já už bych asi nebyl k potřebě, modlete se za mě

Proces se skupinou MAPAŽ přichystal komunistický policejní aparát velmi rychle, konal se ve dnech 22. - 24. října roku 1949 v Lounech. Obžaloba byla vystavěna zejména na vynucených přiznáních. Když se později rodina Hořejších v cele smrti setkala s otcem, měl zlámané kosti a zrak poškozený po mučení rozžhaveným železem. V obžalovacím spise se tak hovoří o rozsáhlé činnosti, jež měla šířením letáků začínat a končit teroristickou činností a plánováním vražd komunistických prominentů. Podle jedné z teorií obžaloby chtěli členové MAPÁŽ otrávit kyanovodíkem delegáty IX. sjezdu KSČ. Hlavou těchto ďábelských plánů měl být právě Josef Hořejší, do té doby výrobce dětských kočárků…

Rodina si najala vlastního advokáta, který mimo jiné poradil příbuzným, aby sepsali petici za propuštění obviněného a nechali ji podepsat od lidí z kraje. Podpořilo ji asi 120 občanů, včetně některých členů KSČ. Přesto byl Josef Hořejší společně se svými třemi druhy odsouzen k smrti „pro velezradu, vyzvědačství a nedokonanou vraždu.“ Další obvinění dostali doživotní tresty vězení. Zdá se, že klíčovou roli v tak krutém rozsudku sehrál vliv mělnického papaláše Bedřicha Šťastného.

Odpoledne na svátek Tří králů roku 1950 k Hořejším přišli dva policisté, kteří rodině oznámili, že se mají neprodleně vydat do Prahy rozloučit se s otcem, protože druhý den ráno bude popraven. Růženina babička tehdy rozhodla, že kromě maminky a tří dětí Josefa Hořejšího pojede do Prahy také maminčina sestra s manželem, aby jí v těžké chvíli poskytli potřebnou oporu.

Růžena Sojková vzpomíná, že v osm večer, když dorazili na Pankrác, pustili nejdřív k tatínkovi jenom dvě osoby, ji a maminku. „Tatínek seděl u stolu, vedle něj samozřejmě dozorce,“ vzpomíná na poslední setkání s otcem. Dozorce, který byl po celou dobu přítomen, jim nekladl téměř žádné překážky v komunikaci. Strávili spolu mnoho hodin. Okolo půlnoci přivedli dva Růženiny mladší bratry, v půl třetí ráno potom vpustili i maminčinu sestru, jejího manžela a otcova bratra. Teprve teď se rodina Josefa Hořejšího dozvídala, jak prožil čas od svého útěku za hranice. Nedokázal před nimi zakrýt svoje hrozivá zranění, která utržil při výsleších: „Když si vzal tatínek nejmladšího Venouška na klín, on se vrtěl, a tatínek nějak ztuhl. ,Mám přeražená žebral, mě to hrozně bolí,’” přiznal. Domníval se, že ve svém stavu by už nevydržel dlouho naživu, a naznačoval, že nadcházející smrt je pro něj vysvobozením.

V půl páté ráno vstoupil do cely Josef Plzák, který měl být popraven zároveň s Josefem Hořejším. „Josef, pojď si osladit poslední chvíle života, děti mi přinesly ze stromečku cukrátka,“ nabídl otci a chvíli nato už dozorci ohlásili definitivní konec návštěvy. „Nedá se vypovědět, jaká to byla hrůza. Tatínek mě nechtěl ani pustit z náruče,“ vzpomíná v slzách Růžena Sojková.

„Děti, já už bych asi nebyl k potřebě, modlete se za mě,“ loučil se Josef Hořejší s rodinou. Tak jako u většiny popravených té doby rodina nedostala možnost jeho tělo pohřbít, symbolický hrob se nachází na Čestném pohřebišti politických vězňů na ďáblickém hřbitově.

Už jsme tomu ani nevěřili

V době otcova věznění studovala Růžena obchodní akademii. Dokončit studium po otřesu z otcovy popravy pro ni bylo velmi náročné, ale podařilo se jí to díky pochopení a jejích učitelů. Po maturitě nastoupila do kanceláře v mělnické masně a celou rodinu živila ze svého platu. Její bratři dopadli daleko hůře: nesměli se ani vyučit a hned po základní škole museli pracovat v JZD. Oba zemřeli v poměrně mladém věku (45 a 62 let) na následky těžké a nebezpečné fyzické práce.

Koncem padesátých let, když už byla Růžena vdaná a s manželem se přestěhovala do Hořovic, doufala, že těžkou minulost nechala za sebou. To se ale zmýlila: dostihly ji její kádrové materiály, ve kterých stálo, že smí pracovat jen manuálně. Přestěhovali se tedy znovu, tentokrát do Příbrami, ale situace se opakovala. A její jméno ji pronásledovalo i ve chvíli, kdy si v 60. letech chtěli s manželem koupit malý domek v Želízech u Mělníku.

Listopad 1989 Růžena Sojková přivítala už v důchodovém věku: „Už jsme tomu ani nevěřili,“ konstatuje. Dočkala se vrácení dílny, kterou jim v únoru 1948 režim znárodnil, samozřejmě ve zcela dezolátním stavu, důležitější byl však pro ni fakt, že její otec se roku 1993, čtyřicet tři let po své smrti, dočkal plné rehabilitace.

Vzpomínky Růženy Sojkové pocházejí ze sbírky Paměti národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete na www.pametnaroda.cz.