Burešová za komunistické totality obhajovala disidenty. Po sametové revoluci se stala ministryní a předsedkyní České národní rady (ČNR), předchůdkyně nynější Poslanecké sněmovny. Burešová zemřela 30. června ve věku 88 let.

Po roce 1969, kdy následovaly po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa represe vůči obyvatelům státu ze strany komunistického režimu, obhajovala Burešová více než stovku lidí. Zastupovala ty, kteří byli jako nepohodlní režimu vyhazováni z práce či jinak perzekvováni, například spisovatele Milana Kunderu, publicistu a polistopadového kancléře prezidenta republiky Ivana Medka či matku Jana Palacha.


Do politiky vkročila Burešová v prosinci 1989, kdy ji Občanské fórum (OF) vyslalo do čela ministerstva spravedlnosti. Podílela se pak na přeměně české justice, jež začínala reorganizací soudnictví, reformou vězeňství či přípravou nových zákonů.

V prvních svobodných volbách v červnu 1990 kandidovala za OF do ČNR a stala se její předsedkyní. V čele předchůdkyně Sněmovny působila do voleb v roce 1992 a účastnila se jednání o novém státoprávním uspořádání tehdejší federace. S rozpadem Československa a po volebním neúspěchu Občanského hnutí (jeden z nástupců OF), za něž v roce 1992 kandidovala, z vysoké politiky odešla.

V roce 1996 neúspěšně kandidovala za KDU-ČSL do Senátu. Po roce 1999 působila jako předsedkyně správní rady Česko-německého fondu budoucnosti, ustaveného o dva roky dříve s cílem podporovat porozumění mezi Čechy a Němci.


Prezident Václav Havel udělil Burešové v roce 2002 za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Advokátní komora ji za celoživotní přínos spravedlnosti uvedla do právnické síně slávy. V roce 2008 Burešová advokátní praxi ze zdravotních důvodů ukončila.