Od sedmi let jste se začal otužovat. Co vás k tomu, tehdy jako žáčka první třídy, vedlo?
Asi jsem k tomu měl určité dispozice. Protože jsem se narodil předčasně, byl jsem vystavován chladu, aby můj organismus zesílil. Na zimu jsem si tak nějak navykl.
Vedli vás k otužování rodiče?
Já sám jsem se chtěl začít otužovat a rodiče mě naštěstí nebrzdili. Chtěli, aby ze mě nebylo zchoulostivělé dítě, za což jim dnes musím děkovat.
Oni sami měli jaký vztah k pohybu a tužení se?
Sportovali přiměřeně rekreačně, při práci na chalupě a tak dále. Na vrcholové úrovni ale sport nikdo přede mnou v naší rodině nedělal.
Také k vašemu velkému koníčku plavání vás přivedla víceméně shoda okolností…
… je to takový zajímavý paradox jak k tužení, tak k plavání mě přivedly indispozice, které jsem za svůj život prodělal. Ve vyšších ročnících na základní škole jsem měl odvápnění kostí, byl jsem osvobozen od tělesné výchovy, a bylo mi doporučeno rehabilitační plavání. Už dříve mě pobyt ve vodě naplňoval a plavání mě bavilo, proto jsem tento „zdravotní předpis" moc rád plnil. Ani na ČVUT jsem nebyl zařazen do normálních hodin tělesné výchovy, a místo toho jsem chodil na zvláštní hodiny rehabilitačního plavání. Dodnes si pamatuji na bazén na Klárově, kde byla největší hloubka asi do pasu. Jednou jsem se zde svěřil paní lektorce, že bych chtěl přeplavat La Manche, a ona tehdy málem omdlela (smích). Považovala to ale za dobrý vtip, který mi pomohl k zápočtu z tělesné výchovy.
Byl to opravdu vtip, nebo jste to s La Manchem myslel vážně?
Tehdy to byl samozřejmě spíše sen, na který mě přivedl další takový paradox. Protože jsem během puberty velmi rychle vyrostl, z čehož byl organismus v šoku, byl jsem hospitalizován v Thomayerově nemocnici. Na nakloněném rehabilitačním lůžku jsem ležel pověšený za bradu celé letní prázdniny. Bylo to dost tristní, a jediné co jsem zde mohl ty dva měsíce dělat, bylo čtení. Přečetl jsem spoustu knih, a tehdy se mi do rukou dostala také kniha Františka Venclovského „La Manche můj osud". Tento lidský příběh, který je v mnoha parametrech shodný s mým životem, mě zaujal natolik, že jsem chtěl dokázat něco podobného.
Kdy jste si tento dětský sen začal plnit?
Ve třetím ročníku na ČVUT jsem začal více trénovat, protože výzva onoho průlivu mezi Francií a Anglií mě lákala stále víc a víc. Záhy, po roce 1989, se také začaly měnit podmínky pro to, abych mohl svobodně vycestovat, což mému snu jen nahrávalo. Na druhou stranu jsem byl zdrcen nezájmem institucí, které mají podporu sportu ve svém programu a sponzorů, kteří odmítali můj sen financovat. Sám jsem si spočítal, že ze svého stipendia na ČVUT bych La Manche splácel 127 let. Poté, co jsem vstoupil do osobního kontaktu s Františkem Venclovským (první český přemožitel průlivu La Manche, pozn. red.), jsem zjistil, že to nebude tak jednoduché. Po revoluci už sice bylo možné vycestovat z republiky, ale nebylo za co.
Předpokládám, že jste do srpna 1998, kdy jste La Manche zdolal, musel tedy překonávat spoustu překážek.
Za těch dvanáct let jsem oslovil přes pět tisíc subjektů s nabídkou sponzorství za reklamu. Nikoho to ale nezajímalo. Trénoval jsem denně do úmoru, aniž bych věděl, jestli to není zbytečné. Zatímco ostatní kluci v mém věku chodili do hospody a za děvčaty, já jsem od nevidím do nevidím cvičil, plaval a hledal sponzory. Byl jsem svým okolím považován za blázna. Nakonec se ke mně ale štěstí obrátilo čelem, když mého tehdejšího zaměstnavatele generálního ředitele podniku Telekomunikační montáže Praha Pavla Veselého oslovil můj příběh, a dokázal mi celý La Manche zafinancovat. Jsem mu do smrti vděčný.
Jak si vysvětlujete nezájem veřejnosti o financování vašeho sportovního úspěchu?
Je to dáno tím, že plavání jako sport u nás není příliš populární. Hlavní důvod ale vidím v hlavách mocných lidí, kteří o tom rozhodují. Proč by pomohli neznámému, byť snaživému člověku, když mohou peníze použít zcela jinou cestou, třeba na přípravu olympiády, což jsou zcela vyhozené peníze. Když zvážím, jakým způsobem se u nás hospodaří, pociťuji velkou lítost a beznaděj.
Dostalo se vám v České republice po zdolání La Manche nějakého uznání?
Absolutně ne, jsem přeci jen obyčejný občan, že? Byl jsem pouze vyznamenán diplomem Československé napoleonské společnosti, jejímž jsem člen. Svůj čin jsem totiž věnoval osmdesátému výročí naší státní samostatnosti a dvoustému výročí Napoleonova tažení do Egypta. Dostal jsem také děkovný dopis od Českého olympijského výboru, který mě však nijak nepodpořil. Více mě těší zájem a uznání inteligentních lidí.
Z vašich slov sálá velká skepse…
…ano, a to obecně vůči hlouposti. Ostatně již Voltaire prohlásil, že v každé době žilo pár přemýšlivých lidí, kteří si nemohli dovolit obtěžovat svět. Nebo slovy T.G. Masaryka mnoho dnešních reálií to je atentát na rozum. Nezbývá mi ale nic jiného, než se s tím smířit. Naštěstí jsem motivován velkými muži historie a žiji svým zájmem o historii a motivací pokusit se také něco sám dokázat a zažít.
Na Karlově univerzitě jste historii také vystudoval. Kromě ní pak také další dvě vysoké školy. Baví vás vzdělávat se?
Vzdělání chápu jako zoufalou snahu uplatnit se v dnešní šílené společnosti, která se řídí zcela jinými aspekty. Tedy spíše se seberealizovat a rozšiřovat si obzory, nalézat zábavu v přemýšlení. Vzdělání člověku mimo jiné umožní vytvářet si vlastní ucelenější názory na reálie kolem sebe, dovolí napsat obstojnou knížku a podobně. Kromě toho na co sáhnu, to mě baví. Když plavu, tak mě baví plavat, když na chalupě kosím trávu, v tu chvíli mě to baví… Bavily mě i všechny školy rozmanitých oborů.
Jak k vašim koníčkům přistupuje rodina?
Na La Manche jsem byl se svou maminkou, manželkou a kamarádem Jirkou Jandourkem. Tehdy to byla naše svatební cesta. V poslední době jsem však úplně na všechno bohužel sám. Velkou radost mi dělají alespoň děti, Ríša a Luisinka.
Také je vedete ke sportu a otužování?
Samozřejmě, ale kromě toho také k četbě a dalším činnostem. Musím se ale pochlubit, že syn už byl ve vodě, která měla 1 °C, a to ve věku dvou let. Sám už také uplaval ve Vltavě 2 km.
Znamená to, že všechnu motivaci a plány do nových sportovních výkonů si vytváříte sám?
Ano, promýšlím náklady na realizaci, hledám sponzory, hledám vhodné lidi, kteří by toho mohli se mnou jít jako podpůrný tým. Když se organizačně nějaký projekt dohodne, je pak důležité, aby všichni partneři měli v daný okamžik čas, je to dnes velmi složité, protože každý je rozběhaný, každý nestíhá to co má, navíc má ještě s něčím pomáhat. Leckdo vycouvá, i když sobecky ohrozí celý projekt, vše jsem zažil několikrát, není to opravdu jednoduché. Jak už jsem ale řekl, co mě v mých aktivitách motivuje, jsou životy velikánů historie. Osudy lidí jako je Napoleon, Thomas Alva Edison, John Maynard Keynes, Karel Marx, Edmund Hillary nebo Tomáš Garrigue Masaryk.
Jak vypadá váš běžný den?
Zcela obyčejně, pro někoho možná až asketicky. Vstávám ve 4:45 a spát chodím dle množství práce hluboko po půlnoci, pokud dříve nepadnu únavou (smích). Věnuji se spoustě činnostem, a tak bedlivě nakládám s časem a neznám pojem nicnedělání. Největší trest je pro mě promarněný život.
Je něco, co byste ještě chtěl v životě dokázat?
Ano, a to jak v osobním, tak profesním životě… Ale to bych si nechal raději pro sebe. Co se týče plavání, láká mě třeba Gibraltarská úžina. A moc by mi pomohli sponzoři, kterým mohu spolu s Klubem Ledních Medvědů vytvářet trvalou reklamu.
Sportovec a otužilec Richard Blatný
- Narodil se v roce 1964 v Opočně, od roku 1966 žil v Praze, v roce 2008 se přestěhoval do Zbizub na Kutnohorsku.
- Vystudoval ČVUT, absolvoval také Karlovu univerzitu obor historie a filozofie, a VŠE, kde v roce 2008 obdržel doktorandský titul.
- V roce 1996 obdržel prestižní certifikát od největší světové Napoleonské společnosti za svůj přínos historii Napoleonského období.
- V roce 1997 se oženil, manželka je lékařka, syn Richard se narodil v roce 2000 a dcera Luisa v roce 2002.
- Od roku 1971 se otužuje.
- Ačkoli byl od 5. třídy do dospělosti osvobozen z hodin tělesné výchovy, přeplaval v roce 1998 kanál La Manche (stal se 7. plavcem historie, který to zvládl pomalým stylem prsa).
- V letech 2000-2005 uskutečnil vltavské maratóny na 40 92 km.
- V roce 2001 založil pražský sportovní oddíl plavců otužilců Klub Ledních Medvědů.
- Je autorem scénáře filmového dokumentu La Manche kanál slávy a prokletí, hrál přibližně ve 20 reklamách, napsal 5 knih
Michaela Rozšafná