Jste zajímavý i tím, že jste si dal na firemní štít vlastní jméno. To není v zemi plné různých ČSAD úplně zvykem. Co vás k tomu vedlo?
To vzniklo historicky, původně jsem podnikal na živnostenský list, dnes máme společnost s ručením omezeným. Když jsem v roce 1991 začínal, tak šlo vlastně o švarc systém. Měl jsem pronajatý autobus od jedné firmy, která měla zakázku od pražského dopravního podniku.

Měl jste před revolucí něco společného s autobusovou dopravou?
Ne, jsem vyučený instalatér, ale táhlo mě to k volantu. Na vojně jsem jezdil s náklaďákem a poté jsem po dvou letech práce jako instalatér odešel k popelářům. Až do revoluce jsem tam jezdil jako řidič. V roce 1990 jsem si udělal řidičák i na autobus a s kamarádem jsme šli jezdit k soukromníkovi pravidelnou linku z Prahy do Pece pod Sněžkou. Ale měl špatnou reklamu a po měsíci zkrachoval. Pak se objevil další soukromník a dal nám do nájmu autobus na linku pro dopravní podnik. Z nějakých důvodů dopravní podnik této firmě (Fedos) zakázku vzal a dal práci přímo nám. Takže jsme začali (už se svými autobusy) vypomáhat dopravnímu podniku.

To jsem netušil, že pražský dopravní podnik zaměstnával soukromníky už na začátku 90. let.
Ano, bylo to tak. Chyběli mu zaměstnanci i autobusy. My soukromníci jsme přitom vždy byli a jsme doposud cenově výhodnější. První autobus jsem si pronajal a po půl roce jsem si koupil svůj. Ten byl zánovní, koupil jsem ho od firmy Safina, která ho používala pro zájezdy. My jsme ho předělali na městský provoz a začali s ním jezdit. Tehdy jsem začal vozit své jméno na boku autobusu.

A jsme u toho. Proč?
Kvůli odlišení. Tehdy tady byla spousta ČSAD, která jezdila naším směrem, a tyhle nezprivatizované firmy byly strašně zkostnatělé. Řidiči byli nerudní, autobusy špinavé a rezavé, plechy jim odpadávaly. My jsme jezdili čistí a v novém laku, takže jsem nechtěl, aby nás lidé spojovali s „čéesáďákama“. My jsme se od nich chtěli lišit, když přijel náš autobus do zastávky, tak to všichni nemuseli hned poznat.

Do toho moc nezapadá, že značka ČSAD má dodnes spoustu fandů. Řada firem na ní staví a je na ni hrdá.
Já jsem nic nezprivatizoval, nezrestituoval a ani jsem neměl žádné peníze do začátku. Všechno jsem musel vybudovat od nuly a na všechno jsem si musel vydělat. Začal jsem s jedním autobusem, pak jsem si pořídil druhý, záložní. Měl jsem i štěstí, dostal jsem dobrou linku. Je velmi důležité, aby denní proběh kilometrů byl nad 200, aby to vůbec fungovalo a mohl se přijmout i druhý řidič. Já jsem měl tenkrát asi 440 kilometrů, jezdil jsem na lince Smíchovské nádraží – Zbraslav, Strnady.

Jak se linky rozdělovaly?
Tenkrát se vše bralo jako výpomoc dopravnímu podniku. Já úplně přesně nevím, jak se k zakázce dostala v roce 1991 zmíněná firma Fedos, pro kterou jsem jezdil na živnostenský list, ale vím, že tehdy koupili asi deset nových autobusů a nabídli je dopravnímu podniku. Cenově to vycházelo levněji. Reakce dopravního podniku byla asi v tom smyslu, „ať si to ti soukromníci zkusí a ukážou se“. Když jsem jezdil pro Fedos, tak jsme s tímhle směrem na jih byli trochu odloučené pracoviště, ostatní jezdili směr Třeboradice, Satalice a Černý Most. A tam se vyskytly problémy, byly tam stížnosti cestujících a v reakci na ně dopravní podnik Fedosu linky sebral. My za to nemohli, a tak jsme linky dostali.

Můžete systém trochu přiblížit?
Dostali jsme od Fedosu autobus do nájmu a fakturovali jsme mu cenu za ujetý kilometr. On dostal řekněme 11 korun za kilometr od dopravního podniku, my řidiči jsme z nich na švarc systém měli asi šest korun. My jsme fakturovali firmě a ona fakturovala dopravnímu podniku. Řidiči byli rádi, že si vydělají víc peněz, ale stát na tom tratil, takže se systém brzy zarazil. Ale jinak fungoval. My jsme z toho platili naftu, na údržbu se dávala zhruba koruna z kilometru a já jako živnostník jsem s tím musel hospodařit. Stručně řečeno: ve Fedosu mi dali autobus a za měsíc jsem si přišel pro peníze. Oni s ním neměli starosti.

Je to dnes odlišné, pokud hovoříme o získávání linek?
Všechno je složitější. My jsme v roce 1992 dostali licenci na jednu linku, a jelikož nešlo o velký finanční obnos, šlo to bez výběrového řízení přímo. Vzhledem k tomu, že jsme tu linku jezdili, tak nám ji nechali. To ještě nebyl Ropid. V roce 1995 už proběhlo výběrové řízení, na lince na Jíloviště. A jelikož jsem jezdil Strnady, které leží v katastru Jíloviště, tak jsem podal nabídku. To chtělo další tři autobusy. Vzhledem k tomu, že nikdo v okolí o zakázku nestál, tak jsem byl, pokud se dobře pamatuji, jediný účastník. Jak na dopravním podniku, tak v nově vzniklém Ropidu byli s námi spokojeni, a tak nám zakázku přidělili.

Pak přišel na řadu Mníšek pod Brdy?
Ano, zhruba o rok později. Tam šlo už o třináct autobusů, takže jsem se trochu zalekl. Ale bylo mi jasné, že když do toho nepůjdu, zakázku dostane někdo jiný a já už se k ní nikdy nedostanu. Vzhledem k naší dobré pověsti, na které jsme od začátku pracovali, nás obce chtěly. V roce 1996 proběhlo výběrové řízení na Mníšek, kde už jsme měli konkurenci, ale zakázku jsme získali. Tehdy jsme všechny autobusy kupovali vyřazené z dopravního podniku a sami si je opravovali.

Dnes jezdíte především oblast jihozápadně od Prahy, zázemí máte v Mníšku pod Brdy. Jak je těžké žít v systému soutěží, kde vás po dlouhých letech může z domovské oblasti vystrnadit „přivandrovalec“, třeba v podobě nadnárodní korporace?
Sám jsem první nabídky od nadnárodních firem začal dostávat asi před deseti lety. Od té doby jich přišla celá řada. Neprodali jsme firmu a prodat nechceme. Mám syny, kteří v mé práci chtějí pokračovat a už nyní pokračují. Navíc dobře. Ale co se stane dále, samozřejmě nevíme. Blíží se výběrové řízení, do prosince 2024 musí být přesoutěženo, a my netušíme, jak dopadneme.

Dovedete si představit, že ztratíte tradiční rajon?
Nevím, jak to vidí moji synové, ale já si nedovedu představit, že bydlím sto kilometrů od místa, kde podnikám. Věnoval jsem budování naší firmy soboty, neděle, obětoval jsem dovolené, jsem 24 hodin denně na telefonu, problémy jezdím řešit okamžitě. To je vidět i na standardech kvality integrované dopravy, v nichž se umisťujeme na prvním místě. Máme to dobře rozjeté, ale co se bude odehrávat dál, netuším.