Před devátou hodinou se mezi střelbou ozývají tóny státní hymny. „To bylo znamení, že Československý rozhlas přestává vysílat,“ vzpomínají tehdejší pamětníci. Vysílání přes zákaz Přes veškerou snahu nepřítele přerušit jakýkoli kontakt rozhlasu s veřejností se v průběhu dne podaří opět vysílat. „Vysílalo se takzvaným štafetovým způsobem, to znamená z mnoha studií po celém tehdejším Československu,“ vysvětluje Jiří Hoppe z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Z

ásluhu na tom tedy má zejména šikovnost a odvaha techniků. „Rozhlasoví pracovníci zkrátka nebyli ochotni uposlechnout pokynů, tehdy ještě byl i rozhlas po drátě a tím se právě podařilo dál vysílat,“ říká Richard Seemann, který tehdy pracoval v zahraničním vysílání Československého rozhlasu.

Dnes je Srpen ´68 spojen se jmény jako Dubček nebo Svoboda. Možná většími hrdiny jsou však ti, kteří s nasazením vlastního života umožnili další vysílání rozhlasu, protože právě to se zasloužilo o sjednocení pokořeného národa. Přesto jejich jména nejsou veřejnosti téměř vůbec známá. Dobové archivy uvádějí, že škody na vnitřním vybavení budovy rozhlasu činily zhruba 1,6 milionu tehdejších korun. Mnohem větší cenu však mají životy sedmnácti statečných, kteří za svou odvahu zaplatili daň nejkrutější. Hlavní úkol dne se ale podařil.

„To, o co okupantům šlo, bylo přerušit rozhlasové vysílání. A ten plán ztroskotal. Navíc chtěli vytvořit dojem, že sem byli pozvaní. Tenkrát všichni věděli, že je to okupace, takže ani tohle jim nevyšlo. Samozřejmě další události, především normalizace, už mluví v jejich prospěch. Ale jejich první plány se nám tehdy podařilo překazit,“ říká dnes Seemann.

Lidé nás podporovali

Praha - Vlado Príkazský, tehdejší redaktor Čs. rozhlasu a přímý účastník obrany budovy, vzpomíná na dramatické události.

Co hlavního vám utkvělo v paměti ze srpnových událostí?

Lidé, kteří stáli u rozhlasu – překvapilo mě ani ne to, že přišli, ale že nás tam vydrželi celou dobu podporovat.

Jaké jste měl pocity, když jste stál na balkoně rozhlasu?

Především jsem cítil úctu k lidem kolem rozhlasu, kteří byli ochotni nás bránit. Měli jsme o ně strach, přeci jen my jsme byli v kryté budově, ale na ulicích se střílelo, lidé nám nosili ukazovat zakrvácené zástavy z Václavského náměstí.

Co si s odstupem času myslíte, že jste tehdy mohl udělat jinak? Jak byste jednal, kdybyste věděl, co vás potom čeká?

Těžko říct, co přesně bych dělal jinak, ale v zásadě bych určitě jednal stejně. Tehdy to byla novinářská povinnost.