Boj o rozhlas: kameny proti tankům

Jednadvacátého srpnového rána roku 1968 k němu lidé vzhlíželi s nadějí. Vysílání Československého rozhlasu jim přinášelo necenzurované informace o invazi vojsk států Varšavské smlouvy.

Boj o rozhlas se při srpnové okupaci stal symbolem odporu Pražanů proti vpádu cizích armád. První střelba v centru Prahy se ovšem toho dne ozvala v pět hodin ráno v Revoluční ulici.

Před budovou ÚV KSČ na nedalekém nábřeží se sešel dav zhruba pěti stovek lidí. Ústřední výbor vzápětí obsadila Rudá armáda, při střelbě zahynuli čtyři lidé. V půl šesté okupační vojska neprodyšně uzavřela Prahu.

Před rozhlas se boje přesunuly po sedmé hodině. Lidé navršili směrem od Václavského náměstí vysokou barikádu a několik stovek statečných se snažilo zabránit okupantům v postupu směrem dál. V půl osmé ráno dorazilo půl tuctu tanků až přímo k budově rozhlasu na Vinohradské třídě. „Podle zprávy, kterou jsme právě dostali, v ulici Vinohradské před rozhlasem stojí šest tanků, se kterými diskutují naši občané. Nevíme tedy, jak dlouho ještě budeme vysílat,“ zněl éterem do tisíců domácností rozechvělý hlas moderátora.

Do té doby vysílání rozhlasové stanice přinášelo lidem informace o tom, že se nejedná o přátelskou výpomoc, která má vést k potlačení kontrarevolučních sil, nýbrž o prachsprostou invazi na území suverénního státu. Lidé si proto nechtěli nechat cenný zdroj informací obsadit Rudou armádou, navzdory tomu, že se je v půl deváté snažil řečí z rozhlasu uklidnit prezident Svoboda. „Naléhavě vás žádám, abyste zachovali plnou rozvahu a naprostý klid,“ prohlásil prezident v krátkém projevu.

Pražané ale tanky přivítali sprškou kamení, pak se s jejich posádkami dali do vášnivé diskuse. Napjatá situace trvala několik hodin, jeden z tanků začal hořet poté, co najel do barikády tvořené nákladním autem. Zlomový okamžik přišel ve chvíli, kdy se mladý obránce barikády vyšplhal na jeden z tanků a začal mávat československou vlajkou. Řidič ho zkoušel setřást manévry se svým strojem, nešlo to však. „Lidi z toho měli legraci, ale potom někdo z vojáků vystřelil a on padl k zemi,“ vzpomíná v dokumentu Skryté zločiny osmašedesátého jeden ze zraněných účastníků akce Gabriel Göessl.

Vojáci v tu chvíli začali do lidí střílet. Lidé měli na obranu většinou pouze kamení, a tak se dali na útěk. Většina zamířila dolů k Václavskému náměstí či do okolních domů, řada prchajících byla střelbou zraněna, někteří zemřeli přímo na místě. U fontány pod Národním muzeem byla zřízena nouzová ošetřovna. „Později se k nám donesla zpráva, že v Rumunské ulici čekají sanitky, které nás pak dovezly do nemocnice,“ vypráví v dokumentu další z postřelených obránců Prahy Tomáš Sochor, který se po zásahu do zad ukryl v domě v Balbínově ulici.

Ještě odpoledne se z Vinohradské třídy ozývala střelba a některé domy hořely. Tehdy už měla Rudá armáda rozhlas pod kontrolou a svobodné vysílání na více než dvacet let skončilo.

Plán na osvobození Alexandra Dubčeka ztroskotal

V malé kanceláři Svazu důstojníků a praporčíků uvnitř zanedbané budovy karlínských kasáren sedí tři muži - generálmajor Stanislav Chromec, plukovník Josef Bílek a plukovník Václav Prokeš - všichni ve výslužbě. Ve svých vzpomínkách se vracejí o čtyřicet let nazpět.

V době, kdy vojska Varšavské smlouvy překračovala státní hranice Československa, sloužili v armádě. Zajímalo nás, jak prožívali těžké chvíle našeho národa právě příslušníci armády.

„V noci na 21. srpna mě okolo půl třetí ráno vzbudil telefon. Na druhé straně linky byl kolega, který mi řekl, ať otevřu okno. Když jsem to udělal, uslyšel jsem hukot těžkých vozidel. Došlo mi, že Rusové jsou tady. V tu chvíli jsem ztratil všechny dosavadní naděje a pocítil absolutní krach a konec,“ popisuje své první pocity z okupace Stanislav Chromec.

To, že by mohly přijít okupační vojska, nečekal ani Václav Prokeš, který se o příchodu Sovětů dozvěděl z rozhlasu. „Rádio jsem si jako vždy zapnul asi v půl páté ráno. Když jsem slyšel o tancích a letadlech, myslel jsem si, že se jedná o nějakou rozhlasovou hru. Pak jsem šel pěšky na generální štáb. Tam už byli sovětští výsadkáři. Ti nás po celý zbytek dne hlídali. Sami jsme nemohli jít ani na záchod,“ vzpomíná na události 21. srpna Václav Prokeš.

Josef Bílek v té době sloužil u 6. bombardovacího pluku v Přerově. Když se ráno o vzniklé situaci dozvěděl z rádia, urychleně na svém motocyklu odjel na letiště. Cestu si zkrátil přes přistávací plochu, jenže to byla chyba. Když dorazil k jednotce okupantů, která hlídala letiště, stál tváří v tvář namířené pistoli. „Měl jsem strach, ale oprášil jsem základy ruštiny a vojáci mě nakonec pustili. Na takové chvíle se však nezapomíná,“ dokončuje svůj příběh s dobrým koncem Bílek.

Všichni se shodují na tom, že bránit se nemělo smysl. Vojáci k tomu nedostali rozkaz, a i kdyby jej obdrželi, byli by smeteni ze zemského povrchu. „Armáda je věcí politickou a v jejím vedení chyběla jednota. Bez ní nemělo smysl cokoliv zkoušet,“ popisuje situaci Prokeš.

Přesto se našlo mnoho lidí, kteří proti okupaci bojovali alespoň svým přístupem. „Určitě musím zmínit podplukovníka Jiřího Kmenta. Byl to vzdělaný filosof, který měl velké výhrady k totalitnímu uspořádání socializmu v Československu. Vrchní velitel sovětských vojsk 28. srpna prohlásil, že svůj úkol splní, i kdyby měl zabít tři miliony Čechů. Tehdy se Jiří rozhodl, že ukončí svůj život, což učinil v noci na 29. srpna,“ popsal poslední hodiny kamarádova života Chromec. Za tento čin jej dokonce Svaz důstojníků a praporčíků navrhl na státní vyznamenání.

Za zmínku jistě stojí i plánovaná akce, která měla vyvrcholit osvobozením Alexandra Dubčeka. „Zpravodajci, v čele s generálem Burdou, začali po odvozu Dubčeka na východní Slovensko přemýšlet o akci, která měla vyvrcholit jeho osvobozením. Použita k tomu měla být i výsadkářská skupina, podobná dnešní jednotce rychlého nasazení. Když se však Burda během příprav svěřil jednomu z nadřízených, byl odstaven od velení a celá akce byla zastavena,“ popisuje nezdar tajného plánu Prokeš.

Srpnová okupace a navazující události všechny obohatily o jednu zkušenost. „Jsem přesvědčen, že kdyby se dnes k moci dostal nějaký totalitní režim, budeme zklámani z mnoha lidí, o kterých jsme si doposud mysleli, že jsou čestní. Sami byste se divili, kolik lidí se zachovalo sobecky, když viděli, že mohou na úkor odpůrců režimu dosáhnout vyšší pozice. A to je smutné,“ ukončuje setkání Stanislav Chromec.

TOMÁŠ SAZIMA