Osmačtyřicetiletá Vlaďka Kuttelwascherová začala šít hned po revoluci, když se jí do rukou dostal časopis Burda. Letos na jaře pak oprášila stroj po mamince. A pustila se do prvních roušek.

„Dala jsem se do nich, když se začalo v březnu mluvit o tom, že jsou bavlněné roušky vhodnější, protože je můžeme opakovaně použít. V práci jsme dostali pár papírových, první střih tedy vznikl tak, že jsem rozebrala tu papírovou a udělala látkovou podle ní.“

Poté začala hledat na internetu návody, jak ušít co nejrychleji co nejvíce roušek. A k dnešnímu dni jich vyrobila neuvěřitelných 1300 kusů. Zabralo jí to již bezmála 5 tisíc hodin.

Její roušky nosí nejen rodina, přátelé, sousedi a kolegové v práci. Používají je i klienti a zaměstnanci Domova sociální péče Hagibor v Praze 10 i děti z dětských domovů. A látkové ústenky se během jarní pandemie koronaviru dostaly až do Francie.

Po práci a o víkendech

Po jejích rouškách je poptávka i nyní, v listopadu. Šicí stroj se tak nezastaví. „Z práce přijíždím po půl šesté a rovnou sedám ke stroji. Nejvíce ústenek ale vzniká o víkendech nebo když mám dovolenou,“ popisuje Vlaďka, která v Praze pracuje na státním zastupitelství.

A šít plánuje i nadále. „Že budu šít i celý podzim, to jsem věděla, už když se na jaře objevily zprávy o tom, že přijde minimálně druhá vlna pandemie,“ říká. „Vyrábět roušky jsem nepřestala ani přes léto, to jsem je dělala do zásoby. Přitom se mi spousta lidí divila. Prý je to zbytečné a už nebudou potřeba…“

V těchto dnech se nezastaví ani dvacetiletý student 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Ondřej Holčák, který se svými spolužáky pomohl vybudovat dětský tábor.

„Fungujeme jako taková škola pro první až pátou třídu dětí zdravotníků. Děláme s nimi úkoly a snažíme se je smysluplně zabavit, zatímco jejich rodiče jsou v první linii a pomáhají v boji s koronavirovou pandemií,“ popisuje Holčák, který studuje lékařství druhým rokem.

A právě proto, že ještě nemá ukončený druhý ročník, nemůže pracovat v nemocnici. „Zatím nemám kompetence na to, abych pomáhal zdravotníkům třeba jako sanitář. Proto jsem se rozhodl přiložit ruku k dílu takto.“

Neviditelná práce

Obvolávání školitelů a domovů seniorů, slaďování termínů či různá administrativa. To je denní chleba třiadvacetileté Lenky Hlavaté, která jako dobrovolnice koordinuje v Českém červeném kříži další dobrovolníky.

„Zařizuji školitele ochranných pomůcek. Ukazuji jim, jak se správně nasazuje např. jednorázová kombinéza, dávám dohromady směny, obvolávám domovy seniorů či domovy sociální péče. Je to hodně neviditelná práce, ale mám radost, že mohu pomoci,“ říká.

S klientkami v karanténě

Čtyřiatřicetiletá Pavlína Tonarová má pomáhání v popisu práce. Jako vedoucí pracovníků v sociálních službách v Domově Pod Kavčí Skálou v Říčanech ji jen tak něco nezaskočí. Ovšem na jaře nastala situace, kdy i Pavlína musela vystoupit ze své komfortní zóny.

„Při první vlně jsme z preventivních důvodů vytvořili v suterénu našeho domova ubytování pro dvě klientky. Nakonec se ukázalo, že jsou negativní, ale pro jistotu jsme je izolovali. A já jsem těch deset dní strávila s nimi.“

Z hodiny na hodinu se z Pavlíny stala ošetřovatelka. „Klientky jsem přebalovala, měnila postele, se vším jsem jim pomáhala. Abychom si to zpříjemnily, vařily jsme si různé dobroty. Dva týdny na samotce jsme si docela užily.“