Rodiče ho zatahovali do svých problémů. Proto utíkal z domu

Neshody měly za následek to, že byl Kryštof nervózní, nedovedl se soustředit a začal mít problémy ve škole. Postupně se vše vyhrotilo natolik, že čas od času z domova utíkal.

Jako jedináček navíc neměl své problémy ani s kým sdílet. „Kamarády jsem sice měl, ale snažil jsem se vše spíše držet v sobě. Ventilovat jsem se mohl jedině přes sport. Hrál jsem hlavně fotbal, hodně mi pomohl, vybil jsem si na něm zlost. Ale když jsem přišel domů, tak to bylo zase nanovo."

Otec se od rodiny odstěhoval. A když už to bylo pro Kryštofa s mámou nesnesitelné, sbalil se a jel právě 
k němu.

Útočiště u táty bylo jen dočasné

„Mámě jsem samozřejmě nic neřekl, načež táta jí za to přesto vynadal, že není schopná se o mě postarat." Útočiště u táty však bylo vždycky jen dočasné. „Táta je samotář, ten moc zájem také nemá," říká tiše Kryštof.

Na konci sedmé třídy přišel zvrat. Myslel si, že má před sebou stejně jako ostatní spolužáci pár posledních školních dnů a pak dva měsíce bezstarostných prázdnin. Ve škole však za ním do třídy přišel učitel, ať si vezme tašku. „Když jsem se ptal, co se děje, tak mi jen řekl, že je to zlé."

Kryštof následoval učitele do ředitelny, kde seděla pracovnice sociální péče a dva policisté. A ti ho odvezli rovnou do diagnostického ústavu. „Máma o tom věděla, dokonce o to sama odborníky požádala. Ale neřekla mi to."

Šok v diagnostickém ústavu

V diagnostickém ústavu strávil dva měsíce. „Byl to šok. Jelikož nekouřím a ani nepiji, zarazilo mě, že tam byli mladí lidé, co měli oplétačky třeba se zákonem, spíše problematičtější lidi, kteří v minulosti kradli. Na pokoji nás bylo šest, naštěstí jsme byli přes léto hlavně venku a jednou za čtrnáct dnů jsem jezdil na víkend domů."

Z diagnostického ústavu putoval po dvou měsících do dětského domova. Vztahy 
s mámou se moc nezlepšily ani během společných víkendů. „Byl jsem na mámu naštvaný, že mi o tom, že půjdu z domova, vůbec neřekla. Na druhou stranu jsem chtěl jezdit domů aspoň na víkendy za kamarády, proto jsem se s ní snažil účelově bavit."

Děti z úplně jiných poměrů

Ani začátky v dětském domově nebyly lehké. „Byly přímo strašné. Potkal jsem tam děti z úplně jiných poměrů. Doma jsme přes všechno nikdy neměli bídu, netrpěli jsme nedostatkem peněz. A já přišel do „domova", kde jsem se i bál. Navíc jsem věděl, že se o pasťácích říká, že tam mlátí lidi. Naštěstí na mě jako na nováčka jen pokřikovali. Když pak navíc začala škola, už jsme se dohromady ani moc nevídali."

V současné době Kryštof studuje na průmyslovce informační technologie. A díky tomu, že bydlí na internátu, nemusí nikomu vysvětlovat, že domovy má vlastně dva. „Spolužáci to neví, nikde to moc neříkám, není důvod."

Už se nemáme moc o čem hádat

Mámu má Kryštof jen půl kilometr od školy, domov však moc nenavštěvuje. „Spíše chodím za babičkou. A za mámou jen do práce. A jestli se zlepšily naše vztahy? Spíše bych řekl, že už se nemáme moc o čem hádat. Ale je to stále složité…"

Zatímco jeho vrstevníci dostávají rady do života od rodičů, Kryštof převzal iniciativu sám. Na sociální síti si našel neziskovou organizaci Nadání a dovednosti, která nabízí mladým lidem z dětského domova či pěstounské péče zdarma tříměsíční kurz, kde jim odborníci radí, jak se chovat u pohovoru, účastníci se podívají v rámci exkurzí do různých firem… „A jako bonus jsme ještě dostali tablet."

Kurz zadarmo? To je téměř zázrak

Kryštof má do neziskovky dveře otevřené ale i po tříměsíčním kurzu.

„Vím, že se na ně mohu kdykoli v budoucnu obrátit ohledně pohovorů, pracovníci mohou být nápomocni i s hledáním ubytování a dalšími praktickými věcmi. Hodně se mi líbil například seminář s kariérní poradkyní, který by jinak stál moc peněz. Vážím si této pomocné ruky v podobě kurzu i proto, že šance dneska získat něco zadarmo téměř není."

Poučený je Kryštof nejen z kurzu. Vzal si hodně i z lekce, kterou mu uštědřili rodiče.

Moje děti nebudou „rukojmími"

„Hádali se, měli problémy mezi sebou, přesto jsem já byl „rukojmí". Odnesl jsem si z toho tedy vědomí, že bych nikdy v budoucnu nechtěl problémy přenášet na moje děti." Alergický je už jako sedmnáctiletý i na chování některých svých vrstevnic.

„Když u holek vidím určité věci, vybavují se mi různé vzpomínky, povahové rysy, které jsem byl nucen doma sledovat. Třeba panovačnost 
a hned udělej to a to. To mi fakt vadí. Mám radši pohodičku, udělám si věci třeba za hodinu, sám si čas rozvrhnu. A ne, aby mi někdo pořád přikazoval: Tohle uděláš, nebo bude zle…"