Procestovala všechny státy EU kromě těch skandinávských, naučila se pět jazyků, potkala stovky nových přátel. A svou výpravu za poznáním začala takřka „za humny". Její první kroky z domovské Vídně vedly do České republiky.

První rok strávila Julia v Plzni jako dobrovolnice v rámci Evropské dobrovolné služby v české kanceláři Tandemu, která fungovala jako česko-německé centrum výměny mládeže. Zde spravovala internetový portál, poskytovala mladým lidem informace o studiu a dobrovolnictví v Evropské unii, organizovala semináře.

V České republice se Julii natolik zalíbilo, že si pobyt prodloužila. Na dalších šest měsíců zakotvila v Praze, kde studovala v rámci programu Erasmus češtinu. „Díky tomu jsem poznala spoustu lidí z celého světa, kteří se jako já chtěli naučit tento těžký jazyk. Ale pokořili jsme ho!" usmívá se Julia. Ani během studia nezahálela a pracovala na rakouském velvyslanectví, kde pomáhala organizovat kulturní program či překládala texty do němčiny.

Praha má neuvěřitelné množství turistů!

Čím Praha Julii překvapila? S odpovědí neváhá ani minutu. „Máte tu neuvěřitelné množství turistů! Znám to sice také z Vídně, ale tady jich máte daleko víc." Jedním dechem ale dodává, že si za těch půl roku našla spoustu klidných, tajemných míst na Starém Městě, takže si matičku Prahu mohla vychutnat i jinak, než běžný turista.

S úsměvem také vzpomíná na to, když ještě neuměla moc česky a kamarádka ji pozvala na zabíjačku. „Kývla jsem, ani jsem pořádně nevěděla, na co. Byla jsem tam snad jediná vegetariánka! Asi vás tedy nepřekvapí, že jsem z toho místa velmi rychle prchala." Podobný jazykový handicap pocítila i v Portugalsku, když šla ke kadeřnici. „Komunikace s ní byla velmi vtipná. Ona na mě mluvila portugalsky, já na ni anglicky. Naštěstí jsme se ale nakonec přeci jen domluvily. Sice rukama nohama, ale domluvily."

10 let členství České republiky v Evropské unii.

Julia při svých studijních pobytech, pracovních stážích či obyčejných toulkách ve svém volném čase navštívila přes padesát evropských měst. V Irsku pracovala v obchodním oddělení rakouského velvyslanectví, ve Francii navštěvovala přes prázdniny letní univerzitu, v Německu byla na stáži v sekretariátu Rámcové dohody OSN o změně klimatu. A v současné době pracuje v Bonnu v německé komisi pro UNESCO.

Evropa křížem krážem Julii obohatila nejen po jazykové a pracovní stránce. Neméně důležitou byla i ta kulturní. „V Rumunsku bylo zajímavé sledovat, jak velké mohou být v rámci Evropské unie rozdíly. Ve městech mají lidé ty nejmodernější telefony a elegantní oblečení, v některých regionech používají k dopravě ještě kočáry tažené koňmi…"

Vysoká nezaměstnanost mladých ve Španělsku pak může být zase dána mimo jiné i tím, že tito lidé, ač mají možnost nabrat v Evropě zkušenosti, setrvávají dlouho pod jednou střechou s rodiči. „V Rakousku je naproti tomu normální odstěhovat se hned po maturitě."

Potvrdila si pravdivost stereotypů

Během svých toulek Evropou se Julie často setkávala i se stereotypy. „U některých jsem si ale potvrdila jejich pravdivost. Třeba v jižní Evropě mají opravdu jinou časovou orientaci než my. Sraz v pět neznamená, že tam všichni budou v pět. Ve Francii je pak jídlo vážně důležité. Francouzi rádi jedí a rozhodně tráví více času u jídelního stolu než průměrný Evropan. A Irsko? Tam se bez nepromokavé bundy a dobrých bot nevydávejte," radí Julia a dodává, že si naopak upravila mínění o pověstné německé preciznosti.

„Německé vlaky, které jedou vždy včas? Zdaleka ne! Naopak mívají často zpoždění," směje se Julia, která vzhledem k tomu, že vystudovala slavistiku, ekonomii a mezinárodní vztahy, svou budoucnost vidí ve Spojených národech v oblasti udržitelného rozvoje nebo životního prostředí.