V Maďarsku nedávno začal platit zákon, který víceméně kriminalizuje bezdomovectví. Proto jste šli minulý týden protestovat před maďarské velvyslanectví?

Ano. Maďarsko není první zemí, která nějaký podobný zákon přijala, ale zde je výrazně nejtvrdší. Vyloženě namířený na lidi bez domova. Věříme, že podobnými zákony se také kriminalizuje chudoba. Nesouvisí to tedy jen s bezdomovectvím samotným. Kdokoliv se může dostat do tíživé situace, a to by neměl být zločin.

Co by vedle protestních akcí bylo podle vás třeba udělat, aby se tato problematika dostala do většího povědomí veřejnosti?

Podle mě třeba výraznější akademická, odborná a politická debata. Politici v České republice ale bohužel ještě nejsou vybaveni na to, aby uvažovali o lidech bez domova jako o lidech, kteří potřebují pomoc, a chtějí se do společnosti zapojit. U nás se na ně díváme jako na někoho, kdo selhal. Takové psýché vlastního zavinění je potřeba nějakým způsobem změnit upozorňovat na osudy lidí bez domova, i na to, jak je v kapitalistickém systému jednoduché dostat se na druhou stranu. Problém se současnou hospodářskou krizí adekvátně roste, a je potřeba o tom pochopitelně mluvit. Pomoci mohou i podobné happeningy, i když to je trochu radikálnější forma. Rozhodně ovšem akademici a odborníci napříč Českou republikou volají po schválení nebo zavedení nějakého sociálního bydlení.

Funguje v Česku alespoň nějaké sociální bydlení?

Sociální bydlení v České republice nefunguje. Máme zde sice azylové domy nebo ubytovny, ale na základě mých zkušeností vím, že lidé bez domova tohle bydlení za domov nepovažují. Tím, že v těchto službách setrvávají, tak mají minimální šanci na nějakou stabilizaci a postupné začlenění do normálního života. Je to institucionalizované bydlení okleštěné určitými pravidly, která jsou ne pro všechny akceptovatelná. Nehledě na to, že na ulici máme i lidi, kteří mají potíže s alkoholem, a tím pádem do azyláku ani nesmí. Tedy to, co teď funguje v České republice, je nedostatečné.

Za klíčové pro změnu tedy považujete vznik sociálního bydlení?

Ano, rozhodně. Ministerstvo pro místní rozvoj si teď nechalo vypracovat studii, kde řešili, do jaké míry jsou ubytovny vhodné jako forma sociálního bydlení. Z rozhovorů a ze zkušeností (např. žen bez domova) víme, že to není zrovna bezpečné prostředí, které by člověku umožňovalo aktivně si vyhledávat práci, a zapojit se nějakým způsobem do společnosti. Je to jenom jakási berlička lidé to nepovažují za důstojné bydlení, podmínky na ubytovnách jsou skutečně dost těžké.

Komunikujete v tomto směru nějak s městem?

Rozhodně to máme v plánu, ještě k tomu ovšem nedošlo.

Máte přehled o tom, jak se vlastně vyvíjí počet bezdomovců v Praze za poslední roky?

Neustále roste. Čím dál více vidíme na ulici také ženy. Dřív se bezdomovectví týkalo zejména mužů, dneska už ale víme, že se to týká také mladých lidí, žen, lidí z minorit, a tak dále. Problém tedy není jen v číslech, ale i ve složení skupiny lidí bez domova.

Mimo jiné se angažujete také ve sdružení Kuchařky bez domova. O co jde v tomto případě?

Kuchařky bez domova je projekt občanského sdružení Jako doma. Pracujeme s ženami bez domova, a uvědomili jsme si, že skutečně chtějí pracovat, chtějí se zapojit a dokázat společnosti, že opravdu něco umí. My jsme jim to vlastně jenom umožnili. Kuchařky vždycky uvaří nějaké jídlo, které potom nabízejí za dobrovolný příspěvek třeba na náplavce nebo na různých farmářských trzích. Lidi, kteří pak přijdou jako zákazníci, tam jdou s jasným vědomím toho, že si kupují produkt od ženy bez domova. Zároveň to bourá jakési stigma kolem bezdomovectví, ale hlavně to těmhle milým holkám dává možnost si aspoň něco vydělat, a něco užitečného pro lidi dělat. Jsou totiž často v určité pasti, kde čelí věkové a genderové diskriminaci, a obtížně se tak uplatňují na trhu práce. Kuchařky bez domova je taková alternativní metoda, jak je zapojovat.

Radka Hetmánková

Žila dlouhou dobu v Londýně, kde také vystudovala sociální práci na University of East London. S projektem Earthcircuit podnikla dvouletou cestu kolem světa. Od roku 2010 spolupracuje jako autorka s časopisem Nový prostor. V rámci občanského sdružení Jako doma vede mimo jiné projekt Kuchařky bez domova.

Autor: Václav Orcígr