Narodil se v říjnu 1929 v Praze a své rané dětství strávil na Vinohradech, kde žil s rodiči ve vile dědečka. „Bydleli jsme na krásném místě s velkou zahradou hned vedle Čapků,“ vzpomíná Záviš Bozděch. Jeho otec pracoval jako strojní inženýr a když v roce 1938 získal práci v Lihovaru František X. Brosche Sohn v Libni, přestěhovala se rodina do služebního bytu v dnes již zaniklém areálu lihovaru mezi ulicí Sokolovská a potokem Rokytka.
V Libni navštěvoval gymnázium a v době německé okupace a zákazu skautingu začal skautovat pod hlavičkou Klubu českých turistů ve skupině vedené Jiřím Navrátilem.
„V nejhlubší době války jsme normálně skautovali, chodili na výlety a tak dále. Scházeli jsme se v pěkné klubovně na Štvanici. Tak dobré místo jsme už potom nikdy neměli,“ vyprávěl Bozděch, který dostal skautskou přezdívku Brácha a během Pražského povstání byl členem hlídky v pražských ulicích.
Spojkou při puči
Po válce skautoval dál v oddíle Roveři Dvojky a v květnu 1949 se od jeho skupiny čekala obdobná pomoc jako během Pražského povstání tentokrát ovšem měli fungovat jako spojky při pokusu tankové brigády ze Žatce o protikomunistický puč.
Záviš čekal s kamarádem jako spojka v Dejvicích, kde je na tramvajové zastávce zatkla Státní bezpečnost. V srpnu stanul před soudem v procesu se skautskou skupinou a vyslechl si dvouletý trest odnětí svobody.
„Byl jsem odsouzen podle zákona ‘věděl, nepověděl‘. Věděli jsme, že se něco chystá, ale brali jsme to jako skautskou hru,“ vysvětlil. Z celé skupiny bylo odsouzeno pět lidí, nejvyšší dvacetiletý trest si vyslechl jejich vedoucí Jiří Navrátil.
Skauti měli štěstí v neštěstí. Všichni putovali do stejného lágru, a sice do Rovnosti. Díky tomu se dřina v uranovém dole stala snesitelnější. Založili zde ilegální skupinu, ke které se připojili i další skauti z řad vězňů.
Závišovi se podařilo přinést na Rovnost kytaru, na kterou hráli a zpívali písně: „Dozorčím to nevadilo, měli to i celkem rádi. Některé písně se jim ale nelíbily, například upravené spirituály typu ‚Černý muž pod bičem komunistů žil…‘“
Také zde sepsali knížku poezie, která později vyšla pod názvem Přadénko z drátů. Záviš do ní přispěl několika básněmi.
Na svobodu vyšel v roce 1951, ale dlouho na ní nepobyl. Na podzim roku 1952 musel narukovat na vojnu k Pomocným technickým praporům (PTP). „Zase jsem měl štěstí, nemusel jsem do dolu, skončil jsem u stavebních izolací.“ Po přijímači v Děčíně putoval do Králík, kde vyklízel bunkry v pohraničí. Po čase ho odveleli do Tábora, kde pracoval na stavbě bytovek. Svou dvou a půlletou službu u PTP zakončil v Bechyni, kde stavěl letiště.
Kariéra není to hlavní
Díky známosti z vojny získal v civilu práci v laboratoři, kde zkoušel vzorky betonu, jež se vozily ze staveb. „Vedoucím laboratoře byl chemik inženýr Vasilenko, který tady vystudoval, když utekl z Ruska po revoluci. Patřil do skupiny ruských emigrantů před bolševiky, tak to měl pořád trochu nahnuté.“
S bývalým vězněm zřejmě soucítil a dal Závišovi doporučení pro studium na vysoké škole. „Napsali mi, že se velice osvědčuji, že pracuji s úsilím a že řeším některé úkoly důležité pro obranu státu. Takže z bývalého vězně jsem se stal výzkumníkem pro obranu státu,“ vzpomínal s ironií.
VŠCHT vystudoval dálkově, získal titul inženýr, ale minulost politického vězně mu znemožnila získat lepší pracovní uplatnění.
Nemohl zastávat vedoucí funkce a marně se snažil získat status soudního znalce. Podařilo se mu to až po sametové revoluci a od roku 1990 až do svého odchodu do důchodu působil jako soudní znalec v oboru stavebnictví.
Když se ohlíží za svým životem, nepovažuje roky ve vězení či na vojně za promarněné. Každá zkušenost ho nějak obohatila či nasměrovala. Mladé generaci, která se snaží co nejrychleji budovat kariéru, vzkazuje: „Nemyslete si, že ten čas je tak důležitý. Dá se strávit i jinak než neustálou snahou o kariéru. Není to to hlavní.“
Vzpomínky pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Podpořit ji můžete i na www.pametnaroda.cz.
